Osvětim

Kniha nabízí jiný pohled na továrny na smrt než jsem dosud četl z mnoha drsnějších knih z koncentračních táborů, ale to neubírá nic na čtivosti. Mnoho příběhů znám z filmů a jiných knih, Dívka v pruhovaných šatech, Sobibor. Zde se řeší převážně dopad na lidskou psychiku vraždících Němců a jak to vyřešit. Jaký účinek budou mít deportace na ty Němce, kteří budou mít nadměrně vyvinuté humánní cítění. Jak efektivně zařídit, aby továrny na smrt pracovali efektivněji a jeli na plný výkon, aniž by s toho někteří Němci měli psychické problémy. Slováci, naši bratia, jak ochotně spolupracovali s nacisty s předáváním Židů k transportům do Osvětimi. Jak Osvětim vznikala a postupně se vyvíjela v místo hrůzy. Rozhodně stojí za přečtení.

Knížka se na holokaust dívá opravdu komplexně. Autor perfektně zachytil dynamiku vývoje perzekuce židovského obyvatelstva. Po nástupu Hitlera k moci vznikají různé zákazy (například nesmí vykonávat určitě povolání, navštěvovat veřejné budovy atd.). A poměrně rychle dochází k utahování šroubů, kdy židé postupem času nesmí skoro nic. Po napadení Polska se perzekuce dostává na zcela novou úroveň, jednotky SS popravují židy, vytváří se ghetta, kde umírají lidé hlady, jak houby po dešti rostou nové a nové koncentrační tábory. „Lidé“ z oddílů SS vykonávající popravy nejsou často schopní se s tím vyrovnat (stačí si představit malé hystericky plačící dítě, které střelí do hlavy, a to mají zopakovat třeba tisíckrát). Nacisté hledají způsob, jak zabíjení odosobnit, aby nemuseli svým obětem „hledět do očí“ a dojdou k plynovým komorám (lidský rozum něco takového nedokáže pochopit, nad tím se opravdu zvedá žaludek). Knížka dále rozebírá, jak se jednotlivé země okupované nacisty postavily k požadavku, aby poslaly své židovské obyvatelstvo do koncentračních táborů. Sleduje, jak probíhal „život“ v koncentračním táboře a jak se jednotlivé tábory od sebe lišily (ne všechny byly vyhlazovací). Zmíněny jsou i obrovské zisky, které mnohé německé firmy získaly díky práci vězňů (v jednom dokumentu zaznělo přesné přirovnání, že vězně vymačkali jak citron a když nemohl pracovat, tak putoval do plynové komory). Autor také rozebírá, kdo všechno o vyhlazování židů věděl a ukazuje, že se v žádném případně nejednalo o akci pár šílenců (bez ochotných pomahačů by k něčemu takovému nemohlo dojít). Celé vyprávění je doplněné příběhy konkrétních lidí, kteří se v pekle koncentračních táborů octli. Autor s nimi udělal mnoho rozhovorů. Asi nejbrutálnější jsou poté názory bývalých SS, s nimiž měl spisovatel také možnost hovořit, tím, že jim v době rozhovorů bylo často kolem 80, tak již nic neskrývali. Když se jednoho z nich zeptal, jak by jedním slovem charakterizoval Třetí říši, tak mu odpověděl, že slovem: „ráj“. Vesměs trvali na tom, že vraždění židů bylo oprávněné. Zatím nejlepší knížka, co jsem o holokaustu četl.