Osudy říší

Text bez zbytečných detailů a kliček může někomu připadat jako nedostatečně dokumentovaný, ale proto zůstává čtivý, přehledný a srozumitelný. Autor záměrně zůstává v zobecňující, shrnující rovině, kterou dokládá historickými příklady. Čtenář znalý fakt víc nepotřebuje. Je znát, že autor není teoretik, ale právě proto neintelektualizuje a neutápí se v "odbornickém bahně." V poměru k jasnému sdělení padá do tohoto bahna Cílkův doslov.

K četbě mě zlákal na obálce avizovaný „úvod a doslov Václava Cílka“ a bohužel jsem se tak trochu nachytal do pasti. Domníval jsem se, že půjde o práci nějakého současného badatele či myslitele, ve skutečnosti jde však o pozdní eseje britského vojáka a dobrodruha narozeného na sklonku 19. století. Tím bych knížku nerad diskvalifikoval hned zkraje, je vydaná moc pěkně, doznala patřičné redakční péče (našel jsem v ní jediný překlep) a Cílkovy doprovodné texty jsou inspirativním uvedením do problematiky, jakož i jejím doplňkem a rozvinutím. Nicméně potíž je tu ta, že samotné Glubbovy texty si podle mě zaslouží být čteny spíš jakožto dokumenty dobově a individuálně podmíněného myšlení než jako inspirace relevantní pro současnost. Ne že by nebyly zajímavé a čtivé, ale tím jejich využitelnost končí. Na můj vkus jsou totiž příliš tezovité a pro potřeby dnešní doby příliš málo myšlenkově subtilní a empatické. Trochu se zdá, jako by se v nich odrazila zkušenost stárnoucího člověka, který fakticky udělal kariéru a prožil pozoruhodnou životní dráhu díky britskému kolonialismu. A v reakci na jeho zhroucení (přičemž tato reakce není deklarovaná a nemusela být plně vědomá) a na proměny světa, které se patrně příčily jeho povaze, momentálnímu životnímu nastavení a zkušenosti, sepsal tato dvě zamyšlení o zrodu, vývoji a úpadku impérií ve světových dějinách. Přitom z pozice nehistorika je patrné, jak výběrové, účelové a v mnoha ohledech povrchní je jeho vnímání a chápání dějin. Příznačná je v tomto ohledu i jistá averze vůči profesionálním historikům, hraničící až s namyšleností, že on je chytřejší než všichni dosavadní badatelé v daném oboru, protože jej jako prvního a jediného napadlo podniknout srovnání vývoje různých historických říší v dlouhodobém měřítku. Coby neodborník si netroufám posoudit, zda takové práce na konci 70. let (kdy Glubb tyto své texty tvořil) opravdu ještě neexistovaly, ale i kdyby tomu nakrásně tak bylo, v dnešní době už to neplatí. Bizarnost některých jeho tezí, například anglo-americkou námořní dominanci jakožto záruku světového míru, neblahou přítomnost žen ve veřejném životě, chápání obratu k intelektuálním činnostem či „obrácení rolí mezi pohlavími“ jako projevů úpadku určité společnosti a říše, nemožnosti soužití odlišných kultur v promísené podobě (tj. nikoli jen jako sousedících ghett) či připisování spásné úlohy náboženské oddanosti, tu asi netřeba rozvádět. A podotýkám, že je tu neodmítám primárně pro jejich obsah (kupř. z pozic woke kultury, feminismu či multikulturalismu), ale především kvůli naprosto nedostatečné myšlenkové preciznosti. Glubba zkrátka napadne určitá teze a už se nezabývá jejím důkladnějším rozvážením, nahlížením z různých perspektiv, chybí mu intelektuální citlivost a paradoxně i schopnost nazírat svět z perspektiv, které jsou mu cizí (tj. v daném případě slabší, jiné, pro něj nezajímavé).