Ostrov smrti

Poslední knihy pana Cimického byly šity spíše horkou jehlou, ale musím říct, že tentokrát se detektivní příběh celkem povedl. Byl docela napínavý, s neotřelou zápletkou. Jen tak dál!

Ostrov smrti je dost možná to nejabsurdnější kriminální drama z českých luhů a hájů, jaké jsem kdy četl. Vystudovaný psychiatr se v autorovi rozhodně nezapře a znalost léčebných klinik pro duševně choré je bezesporu jeho devízou. V tomhle případě si nicméně myslím, že si ukrojil příliš velké sousto a celý příběh je postaven na značně nejistých nohách, jen se zhroutit, jako se to hned na začátku povedlo vdově Marii Berkové. Poziční hra, která se poté rozběhne je nemastná, neslaná a nic jí nepomůže ani odhalování šokujících podrobností brutálních vražd. Marně jsem si také lámal hlavu nad tím, proč si je pražská kriminálka pod vedením vrchního policejního rady Hladíka okamžitě a bez jediného zaváhání spojuje s jediným pachatelem, když žádná indicie k podobnému závěru neponouká. Také cíle jednotlivých útoků nemohou být absurdnější, přičemž v případě pětileté Marušky Vodičkové mi zcela unikl smysl toho všeho. Jakoby někdo slepil kousky, které k sobě už na první pohled nepasují. To nejlepší si však Cimický nechal na konec a finálové rozuzlení je s prominutím pitomost non plus ultra.