Od Jeremyho Batese jsem četla již dvě knihy, které byly docela fajn, a tak mne zajímalo, s čím dalším přijde - takže když vyšel Ostrov panenek, chtěla jsem si ho určitě přečíst. Nakonec se z toho vyklubalo průměrné čtivo. Pokud máte od autora už něco přečteného (Les sebevrahů, Paříž: Katakomby), tak už zhruba tušíte, co můžete očekávat. Autor totiž používá docela podobné schéma. Spolu s postavami se ocitáte na místě, které je opředeno nějakou temnou historií, a na to autor naváže s nějakým smyšleným příběhem, který se opírá o ty legendy či události, které jsou s tím místem nějak spjaté. A stejně tak tomu bylo i tady. O Ostrově panenek, nacházejícího se nedaleko mexického města Xochimilko, jsem slyšela už dřív. Myslím, že se autorovi celkem slušně podařilo navodit tu tajemnou, divnou a poněkud pokřivenou atmosféru, kterou jsem z těch povídaček kolem Ostrova panenek vždycky cítila. A to jsem ocenila. Zápletka, s níž autor přišel, byla zajímavá, bavilo mne to a chtěla jsem vědět, co se teda děje a kdo za co může. Děj je tu rozštěpen do dvou linií (minulost a přítomnost), které spolu ale nějak souvisí, jak už čtenáře napadne hned na začátku. Přiznám se, že ta linie z minulosti mne bavila víc - přišla mi napínavější, temnější a přinesla mi víc takového toho pocitu mrazení, jaké člověk u hororů očekává. Dějová linka z přítomnosti, ta hlavní, byla zpočátku hodně pomalá, nezáživná a moc ukecaná - osobně bych ji radši viděla proškrtanou a tím pádem nahuštěnější. Celkově to hodnotím průměrně - 3 hvězdy z 5. Nebylo to vysloveně špatné, ale pár výhrad mám, no...

'Panenky jsou neživé předměty, není v nich ani špetka života, ale protože vypadají jako my, působí jako živé-a působí-li něco neživého až příliš živě, důvěrnost se změní v nedůvěru, náš mozek to odmítne jako nepřirozené a my vůči tomu začneme pociťovat odpor.' Za 'Ostrov panenek' má u mňa Jeremy Bates plné hodnotenie, nemám čo vytknúť a vrele doporučujem :) 'Panenky byly ze své podstaty děsivé. Ty jejich bezvýrazné oči a vševědoucí úsměvy, končetiny bez života a natažené ruce, které jako by člověka někam vábily. Nejvíc ale dělalo to, že byly v dezolátním stavu. I v tom šeru působily hrozivě. Slunce zkrabatilo a rozrylo jejich „kůži“, déšť navíc smyl většinu barvy a zanechal po sobě voskovité obličeje v odstínu masokostní moučky podobné lebkám.'