Ostrov, co chutná jako pomeranče

Štěstí je ostrov, co chutná jako pomeranče .... Ütlá knížečka talentované dívenky s citlivou duší potěší, každý si něco odnese dle vlastního uvážení .... " Nestojím o sliby, nenech se mýlit .... Sliby jsou tíha, co nechci nést .... A moje oblíbená divoká /jako ta řeka / - vzpomínka na Davida Stypku .... "Chci konečně slyšet tebe ne tu spoustu řečí Chtěla bych vědět komu patříš když zrovna nejsi něčí .... " Už nějakou dobu poslouchám i její písně - a doufám, že bude v tvorbě pokračovat ....

Kniha Ostrov, co chutná jako pomeranče od Kateřiny Marie Tiché na mě působila jako jemně plynoucí proud pocitů a vzpomínek. Text má blízko k poezii – není to poezie klasicka , ale spíše mozaika nálad, obrazů a vnitřních prožitků. Celou knihou prostupuje melancholie a tichý smutek, který však nepůsobí beznadějně. Naopak je v něm přítomný zvláštní životní elán, jako by i v tesknosti zůstávala naděje a chuť jít dál. Autorka dokáže velmi citlivě zachytit drobné okamžiky a emoce, které jsou blízké každému z nás. Čtení ve mně zanechalo dojem klidu, ale i jemného zamyšlení – jako když člověk na chvíli zpomalí a nechá na sebe působit vlastní myšlenky. Za mě je to kniha, která se spíš prožívá, než čte a sned i vrací člověka k jeho vlastním pocitům. Za mě nejsilnějši...Sliby jsou tíha, co nechci nést..