Ostrov, co chutná jako pomeranče

Štěstí je ostrov, co chutná jako pomeranče .... Ütlá knížečka talentované dívenky s citlivou duší potěší, každý si něco odnese dle vlastního uvážení .... " Nestojím o sliby, nenech se mýlit .... Sliby jsou tíha, co nechci nést .... A moje oblíbená divoká /jako ta řeka / - vzpomínka na Davida Stypku .... "Chci konečně slyšet tebe ne tu spoustu řečí Chtěla bych vědět komu patříš když zrovna nejsi něčí .... " Už nějakou dobu poslouchám i její písně - a doufám, že bude v tvorbě pokračovat ....

Měla jsem tu knihu ráda ještě dřív, než vznikla. :-) Protože ještě dřív, než vyšel Ostrov, co chutná jako pomeranče, mě okouzlily písňové texty Káti Tiché i ona sama jako skromná, tichá, elegantní, zároveň velmi silná a energická a prožívající muziku i život jako takový naplno. Tato její básnická prvotina je ostatně sbírkou mikropříběhů právě o životě jako takovém, s jeho silnými i slabými chvilkami, s radostmi i obavami, s chvílemi barevnými i s chvílemi spíše v šedých tónech. Ne nadarmo si K. M. Tichá porozuměla s muzikantem Davidem Stypkou, také mistrným textařem, který s češtinou dokázal zázraky a vykouzlil vždy obrazy, které nedají spát a ve kterých při každém dalším poslechu člověk najde ještě něco dalšího, ještě něco nového, ještě něco víc za srdce chytajícího. To stejné se děje při čtení Kátiny sbírky, při poslechu jejích písniček. Čteme-li tyto její verše, jako kdybychom k nim slyšeli hudbu. Jsou to tedy básně i písně zároveň. A pohladí.