Opium intelektuálů

„Je pravda, že komunismus přitahuje tím víc, čím prázdnější je trůn Boha. Jestliže intelektuál přestává cítit spojení se společenstvím i s náboženstvím svých předků, očekává naplnění své duše od pokrokových ideologií. Originalita komunismu spočívá v dogmatismu doktríny a v tom, že se k ní její vyznavači přimykají naprosto bezvýhradně. Intelektuál, který se už necítí s ničím spojen, se nespokojí s nějakými názory, on chce jistotu, systém. Jeho opium mu poskytne revoluce.“ Mezi námi a Aronovou knihou už je doba delší než půlka století. A je to na knize docela poznat, to je třeba říct, leckteré výroky už se zkrátka nevztahují k tomu, čím dnes žijeme, a jsou pouze svědky událostí minulých. Přesto lze mnohé z Arona číst i jako komentář k současnému dění ve světovém i českém veřejném prostoru. Je někdy vážně až k nevíře, jak nadčasové jsou Aronovy postřehy, a jak jsou přesné. Týká se to i dílčích témat, třeba náš latentní antiamerikanismus, který Aron přičítá faktu, že „evropská levice zazlívá Spojeným státům především to, že dosáhly úspěchu bez použití metod, které by vycházely z její oblíbené ideologie.“ Základní otázkou knihy je, jak se mohli zjevně inteligentní lidé přimknout názorově k režimu, ve kterém by je stihl za prezentaci vlastních názorů rychlý a tvrdý trest, a nešetří kritikou až nenávistí ke státnímu zřízení, které si jich váží a živí je. Jedno z možných vysvětlení této záhady – jak po přečtení knihy usuzuji – je zřejmě v tom, že vysoce funkční mozek intelektuála ve skutečnosti nehledá pravdu, ale plní jiné zadání, a to je nalezení takové argumentační soustavy, která by ho postavila do důležité pozice a udržela ho v ní. Aron totiž dobře vidí, že „intelektuálové snášejí lépe pronásledování než lhostejnost“ a tíhnou tak k revolučním a všelijak turbulentním situacím. Klidné a mírové soužití intelektuála (a to jistě nejen levicového, to si nemalujme!) neláká, největším hříchem klidného a mírového soužití (které je za účelem dehonestace pohrdlivě nazýváno konzumním a maloměšťáckým) je v tom, že v něm není intelektuál považován za elitu. Jistě se předchozí věty nedají vztáhnout na všechny veřejně působící intelektuály, snad je to i tvrzení příliš generalizující a tedy nespravedlivé. Přesto se mi zdá něco výstižného na výroku, tvrdícím, že intelektuál „nachází podporu a sílu v pocitu bezpečí, pramenícím z uzavřeného systému, kde má své místo a význam nejen on, nýbrž i celé dějiny, a v pocitu hrdosti, že svým dnešním jednáním spojuje minulost a budoucnost.“

Kniha je sice psána v 50. letech minulého století, u nás však vyšla až v roce 2001. Téměř půl století po vydání ve Francii. Proto jsou některá témata dnes již neaktuální, ale na druhou stranu dala historie autorovi v některých statích za pravdu.. Trošku náročnější četba, ale když musíš, tak musíš.