Opilý koráb aneb Řeky mého života

Přiznávám, že nebýt náhodného setkání s Václavem Brunou, asi bych tuto knihu do ruky nevzal. Díky tomu jsem si propojil náhodné momentky z médií ukazující vlastníka prvního nestátního zdravotnického zařízení, muže objímajícího Peruána po vítězné Velké pardubické a Václava Brunu v dalších rolích, které nějak patří k posledním dějinám téhle země. A přiznávám, že memoáry obvykle nečtu a asi je ani moc číst neumím. A hlavně nevím, jak mají vypadat. Takže nevím, jestli je správné mé očekávání, že novinář sehraje aktivnější roli v tázání a jeho otázky podnítí osobnost k něčemu víc, než "jen" k vyřčení připravené odpovědi. A taky nevím, jestli do memoárů patří ona "intermezza", ve kterých Václav Bruna komentuje svět kolem nás. A nakonec přiznávám, že s Václavem Brunou v mnohém nesouhlasím, jeho názory jsou liberálně konzervativní a to není můj šálek čaje. Na druhou stranu respektuji, že je ve svých názorech konzistentní, není to takový ten pravičák, co by chtěl snížit daně, ale zároveň mít plný státní servis, kdykoliv mu střechou zatéká. Suma sumárum, čtení jsem si užil.

Knihu jsem koupila na základě rozhovoru s Václavem Brunou na Radiožurnálu v den 129. Velké pardubické. Od Petra Feldsteina jsem nedávno přečetla úžasnou knihu Dávat koním křídla o Václavu Chaloupkovi a čekala jsem něco podobného. Vyprávění se netočí jen kolem Peruána a dostihů, jak jsem původně mylně očekávala. Je to vyprávěni o životě pana Bruny od dětství až do dnešní doby a určitě má o čem vyprávět. Je dobré si připomenout dobu, kdy i povídání vtipů mezi kamarády vás mohlo dostat do pěkných problémů o vyjadřování politických názorů nemluvě a kdy se nevyplatilo v čemkoli na sebe upozorňovat.Určitě stojí za přečtení už jen proto, že je dobré zjistit, že mezi námi jsou lidé právě jako pan Bruna.