Onde

Sugestivní a subtilní skladba, resp. cyklus, zdařile pracující s náznaky, magií slova i atmosféry, to vše ale ve vskutku jemném předivu vztahů vnitrotextových i těch směřujících vně, k reálným předobrazům a „prapředstavám“ básnického dění, jakož i ke čtenářově imaginativnímu světu. Zvláštní přitom je, že čte-li člověk jednotlivé básně izolovaně, působí mnohem slaběji, vratčeji (nechci říct vysloveně nahodileji, nedodělaněji či rozpitěji, ač i tyto přívlastky mě napadají) než jsou-li čteny v rámci celku knihy, jakkoliv nelze říci, že by byly provázány nějakou výraznější dějovou, osobní, a dokonce ani motivickou linkou (motivy, slova a obraty či verše se samozřejmě tu a tam vracejí, ale není to zásadní pilíř fungování této sbírky). I proto jsem měl trochu potíž s výběrem nejlepšího, potažmo alespoň nejreprezentativnějšího textu na ukázku. Nakonec jsem dospěl k trojici textů: My čtyři. Řeč; Onde. Leden. Neapol; Tu. Únor. A opisuji sem tu třetí jmenovanou, která je zároveň poslední básní celé knihy: Tu. Únor. Únor je měsíc, kterým nelze projít bez zranění, a může nastat kdykoli během roku, taková už je jeho povaha. Pokušitel v košili ze lnu. Nula jako výchozí bod. Při pečení ryby vzplál oheň. Dny byly jako síto, jímž do noci propadávají okamžiky, které vznikly podobně jako skvrny vypálené skrze zvětšovací sklo – tedy zesílením světla. Nahoře v sítu se vždycky zachytí kameny a souvětí. Nevěsta síto rozhodným pohybem vysype za vrata, za dům. Od setmění do setmění se tu toulají kočky, vyspalé a podrážděné. Dny jsou nezbavené ostrých hran. Cesta, kterou se prodere báseň, nebývá schůdná pro člověka.