Once Upon a Broken Heart

Spotřební literatura jednoduššího ražení, trochu šroubovité spojení pohádky (přiliš podobné Oscaru Wildovi), fantasy se spoustou očekávaných monster jako jsou upíři a čarodějnice. V angličtině se to číst dá, v češtině bych to asi v životě neotevřela. Pro rozháranou duši puberťáka dobrý, já už jsem na podobné pseudopohádky asi trochu stará a málo naivní. Jazyk je velmi jednoduchý až bezduchý, bez fantazie a nápadu.

Tohle je fakt učebnice principu Show, don't tell. Respektive dokonalý exemplář knihy, která využívá jen Tell. Evangelína dřív věřila na šťastné konce, ale teď už na ně nevěří - to nám řekne vypravěč, nepřečteme si scénu, ve které se to nějak ukáže. Nebo si konečně uvědomí, že Marisol jí vodí za nos - ale zase nám to řekne vypravěč, neproběhne tam žádné dramatické prozření. Pořád jsem čekala, kdy to konečně přestane a začne se tam něco fakt dít - a ono ne! On je úplně stejně napsaný i ten konec! Taky je to tedy skvělý příklad toho, jak se dá miliardou slov říct úplný houbeles. Celou dobu jsem si připadala, jako by se mi někdo snažil převyprávět nějaký seriál,který se mu strašně líbil, ale ja ho neviděla. Vypráví, vypráví, potřebuje zahrnout všechny zápletky, jenže mě to neskutečně nudí, protože NEVIDÍM jedinou z těch scén, není jasné, jak (a jestli) spolu všechny ty události souvisí, jak ten svět funguje, a tím pádem fakt netuším, proč by mě kterákoliv z postav měla zajímat a o co tam jako sakra jde. Jediné, co trochu za něco stojí, jsou scény s Jacksem. Ne že by to taky nebylo klišé na klišé, ale aspoň tam probíhá nějaký dialog. Za to hvězdička nahoru. A současně hvězdička dolů za ten totálně random provedený konec. Je samozřejmě možné, že jsem to totálně nepochopila. Že to je celé parodie na fantasy a na pohádky a že jsem se jako měla smát. V to jsem tak nějak pořád doufala - ale dokonce ani to se nestalo. Ach jo. Fakt jsem tohle měla zapotřebí?