Olivii Straussové dochází čas

Tato knížka tedy pěkně klame tělem, tedy obálkou:-). Kvůli ní, přesněji kousku fialové barvy na ní, zavisláci na ČV vědí, jsem po ní vlastně v knihovně sáhla. Mezitím jsem tuto část výzvy splnila jinou knihou, ale ta pozitivně naladěná obálka a zajímavá anotace mě, navzdory dosti zklamaným komentářům, přesvědčila, že to zkusím a něco odlehčeného si přečtu. No ale....tohle je pěkně smutný příběh s moc potřebným poselstvím. Začátek mi moc nesednul, chvilku jsem se začítala, ale jak se tak po pár desítkách stran stalo, dočetla jsem na jeden zátah. Ač jsem závěr knihy tak nějak vytušila už během četby, vůbec mi to nevadilo, byl dojemný a jeho poselství je více jak jasné. Žijte teď a tady, neodkládejte to, co Vás těší až budete mít někdy čas, až se to bude hodit, až mě nikdo nebude potřebovat, až.... však to znáte:-). Může být totiž pozdě. A tak tomuto hořkosladkému příběhu dávám velmi pěkné hodnocení. Za mě si ho zaslouží. A ještě něco, kapesníčky nutné.

Zvláštní kniha, která zpracovává téma života a smrti. Hlavní hrdinka Olivie je frustrovaná, má pocit, že v devětatřiceti letech je stará a její život je v podstatě u konce a nemůže od něj už nic očekávat. Příliš si láme hlavu s vytvářením dokonalého života i jeho konce. Až když se dozví, co vůbec nečekala, pochopí, že nic takového neexistuje a najde svou cestu. Tempo knihy je velice pomalé a děj se točí stále dokola. Až posledních asi 50 stránek mi připadalo čtivých a vehnaly mi i slzy do očí. Že kniha bude mít takový závěr, jsem očekávala po celou dobu četby, ale než jsem se k němu prokousala, musela jsem se obrnit trpělivostí. V knize je totiž hodně zbytečné vaty, která ubírá na čtivosti. Ale rozhodně knihu nezatracuji.