Oldřich z Chlumu

Přiznávám, že pan Vondruška mým favoritem není a zřejmě se jím už ani nestane. Přečetl jsem několik dílů celé série, některé mě i docela zaujaly (hlavně Strážce boleslavského mystéria), ale většinou jsem je krátce po přečtení bez velké lítosti zapomněl. U Tajemství abatyše z Assisi bych za to byl rád, ale tam se mi to, bohužel jako na potvoru, stále nedaří. K této knize jsem tedy přistupoval s tím, že se dozvím něco ze "zákulisí". A opět z toho jsou rozpaky. První část je místy trochu samožerská, když si autor tu stěžuje, jak nemohl psát pod svým jménem, tu zas nenápadně podotkne, jaký byl za mlada horolezec a jak ho nebavil pískovec atd. Vše navíc psané takovým strejcovským hospodským stylem. Byl jsem zvědav na část, kde vysvětluje omyly, kterých se ve svých knihách dopustil. Bohužel se věnuje pouze takovým, jako například, jak vybruslil z toho, že Blanka byla Oldřichova první manželka, když už předtím žil s Annemarie a měl s ní dítě. A podobné drobnosti. Na zásadní věci, jako obsazení místa kancléře POII. kancléřem Karla IV. a podobné historické nesmysly, ale nedošlo. Chápu, že jde o oddechovou literaturu, která má pobavit, ale trvám na tom, že když už se v historickém románu použijí skutečné osobnosti a události, je třeba se držet historických faktů a nefabulovat o nich. A když už to je nutné pro spád příběhu, tak to někde v Epilogu uvést na pravou míru a vysvětlit, jako to dělají ve svých knihách například Steve Berry nebo Hana Whitton. Nejsvětlejší částí jsou tedy přidané povídky, kde se setkáváme s Oldřichovou konkubínou Annemarie, jak Oldřich přišel k Divišovi, s písařem Wolfgangem a jak se Oldřich setkal se svou ženou Blankou. V tomto případě však povídka, alespoň u mě, dojela na příliš velký počet postav propojených ještě větším počtem rodinných, příbuzenských či mileneckých vztahů, ve kterých jsem se prostě neorientoval. Takže pro obdivovatele Oldřicha z Chlumu asi must read, pro ostatní pak víceméně zbytečnost.

Dalo se číst bylo to dobře napsané