Okamžik oběti

Leopolda jsem si oblíbila ve Věku přízraků a bavil mě i v Hodině hromu, takže jsem se na příběh kde bude jako hlavní postava moc těsila. Začátek mě moc nebavil. Po nějaké době se objevilo nějaké to vyšetřování zvláštních umrtí, tam už mě to chytlo. Nechyběla ani romantická linka, která mě celkem překvapila, protože byla úplně jiná než jsem čekala. Příběh nebyl špatný, ale když ho porovnám s předchozími díly tak mě bavil nejméně. Co se týče vzhledu knihy tak k tomu není co dodat to je prostě krása.

Četla jsem již po Vánocích, ale dlužím komentář: !!! POZOR SPOILERY !!! Po přečtení prvních dvou dílů volné série s názvem Století Olomouce jsem si od Ježíška přála celý komplet. Jednička mě zaujala hlavně jazykem vyprávění a atmosférou, kterou knize dokázal dát, dvojka se mi líbila víc příběhově. Knihu jsem pořizovala v kompletu, v šubru a s doprovodnými obálkami skrývající ilustrace vázané na určité pasáže v textu. Nedívala jsem se do obálek k Věku přízraků ani Hodině hromu, četbu Okamžiku oběti jsem si ale obálkami proložila a přiznám se, že ilustrace mě spíše zklamaly. Výjimkou byl obsah posledních dvou obálek, ten byl dokonalý. Ale jak se mi třeba nelíbily ilustrace v předchozích knihách od gottmi, tak portrét Leopolda se fakt povedl! Mrzí mě, že čtenáři „běžného výtisku“ zůstanou ochuzeni o poslední obálku, ta byla takovou milou osobní a (směrem k babičce) smířlivou tečkou k příběhu. Třetí díl na předchozí dva navazuje volně, s postavou Žofie, Matrnou či Ambrožem se tu spíš nepotkáme. Jak v prvním díle autorka akcentovala dělnické hnutí a ve druhém ženskou otázku, ve třetím se dotýká antisemitismu - i s odkazem na aféru Leopolda Hilsnera. Příběh sám o sobě nijak složitý není, což je knihám Lenky Poláčkové některými vyčítáno, ale mně se líbí její styl vyprávění, dobové kulisy i vážnější nota, na kterou hraje. Co bych možná lehce vytkla je opět větší přítomnost magie – u Hodiny hromu je zcela na čtenáři, zda na Skřítka uvěří či si dění s ním spojené bude vysvětlovat jako přepjatost hlavní hrdinky a víru v pověry. Zde, podobně jako v prvním díle, jsou pradávné síly zastoupeny bez jakékoli pochybnosti, což může někomu vadit a knize kvůli tomu strhne hodnocení. Protože Okamžik oběti vyšel dříve, než jsem ho našla pod stromečkem, kvůli různým více či méně zřejmým náznakům na IG jsem od určité chvíle měla sílící tušení, že Leopold do Paříže odjede taky, a nevěděla, jestli mám kvůli tomu být zklamaná nebo mu to přát. Ne, že bych si ho nutně přála vidět v náruči slečny Kaňové, ale milostná linka mě trochu roztrpčila. Možná neprávem v ní cítím jistou úlitbu době, musím ovšem uvést, že jinak mě vůbec nepohoršuje. Ba naopak, vše bylo napsané velmi citlivě, jemně a poeticky, až jsem se zamilovávala spolu s hlavním hrdinou. Antisemitské nálady a jednání vedlejších postav byly napsané velmi uvěřitelně a i když slovní spojení, které nese i název knihy, bylo použito v konkrétní situaci, líbí se mi, že se název dá vyložit různými způsoby – nejen ve smyslu oběti lidské či rituální, ale i jako oběti osobní, kterou musely postavy přinést (zejména Leopold, který v určitém momentu musel klást na misky vah osobní zájmy, společenské postavení i ochranu milovaného protějšku).