Odvrácená tvář transgenderu

Fenomén detranzice je skutečně něco, o čem se moc nemluví a co by mělo být v odborném ale i veřejném diskurzu diskutováno mnohem více (byť samozřejmě stále omezeně, neboť výzkumů stále moc není, o to víc ale by bylo dobré se v tomto směru odborně angažovat). V tomto směru má kniha Walta Heyera opravdu velký přínos - vznáší téma, které je bolestné a o kterém (ať už jsou důvody jakékoliv a v tomto směru se nehodlám snižovat ke konspiracím) není příliš slyšet, a dodává na populárně-naučnou knihu poměrně velké množství zajímavých zdrojů, nad jejichž relevancí je rozhodně dobré se zamyslet. Skrz celé dílo se táhnou ovšem táhne obrovský problém, jehož strůjcem je sám autor. Publikace je ve většině částech psaná velmi afektovaným, demagogickým a dojmologickým jazykem (autor kritizuje "druhou stranu" za nevalidní argumenty, ale sám kolem sebe poté šermuje nepodloženými tvrzeními, které bychom mu měli věřit jen proto, protože si "tím sám prošel"), autor se nebojí podbízivých a racionalitu-ničících emocionálně nabitých otázek a už vůbec se nebojí naprosto nemorálně a nepodloženě paušalizovat. Jsem si vědom toho, že se nejedná o čistě odbornou publikaci, ale knihu, která má danou problematiku přiblížit co nejširšímu okruhu společnosti, nicméně toto dle mého opravdu není ta správná cesta. Edukovat? Ano. Ale Walt bohužel spíše než edukuje poštvává a démonizuje "druhou stranu" a zcela neadekvátně tak rozevírá nůžky největšímu problému, s nimž se může člověk, který chce něco vyřešit, dostat - rozdělování na "my" a "oni". Nepomáhá tomu ani poměrně dogmatické a nevhodné odkazování na "záchranu v rukou Božích a ve jménu Ježíše Krista", které v daném kontextu působí spíše jako jeho snaha konvertovat co největší množství lidí s poruchou genderové identity ke křesťanství. Člověka, který tak již nějaké ty publikace týkající se sexuality, genderu a pohlaví obecně četl, pak asi nemine pocit značné nedůvěryhodnosti knihy "Trans Life Survivors" , jejíž důvěryhodnost zachraňují pouze občas již zmíněné citace odborných článků. Nechci autora z čehokoliv podezírat, ale pokud kniha působí takto afektovaně, čtenáři samozřejmě vyvstane namysli, jestli si autor sám některé z prezentovaných e-mailů od nespokojených trans lidí přece jen malinko nepoupravil pro své autorsky neetické potřeby... a pokud takto kniha působí (vynecháme-li otázku, zda je to pravda či ne), tak je jasné, že někde ve Waltově autorském aparátu nastala chyba. V závěru bych se pak chtěl vyjádřit k českému vydání knihy. Zde bych chtěl ocenit snahu rozšířit povědomí o této problematice do naší kotliny i pro ty, kdo nejsou schopni číst publikace v angličtině (ale takoví si bohužel moc neužijí zmíněné citace, protože jsou všechny samozřejmě v angličtině). Tím ovšem moje chvála víceméně končí. Má velká kritika míří k značně zaujaté a amatérské předmluvě V. Šťastného, která ani v populárně-naučné knize neměla co dělat. Když si člověk poté přečte něco takového hned na začátku, důvěryhodnost k obsahu knihy samotné opět klesá. Zvláště pak, jedná-li se o předmluvu od překladatele dané knihy, jehož neschopnost odstupu od tématu v předmluvě je nezpochybnitelná, a jehož neschopnosti odstupu od tématu v případě samotného překladu knihy se můžeme zcela právoplatně obávat. Doslov paní dogmatické-demagožky Jochové v závěru z nechvalně proslulé Aliance pro rodinu příliš nepomohl, byť, jak již bylo zmíněno, zcela nepokrytě cením jejich snahu vnést téma detranzice na světlo. Neopouští mě ale pocit, že to šlo udělat způsobem, který by jak odborné, tak laické nůžky přivřel, ne naopak rozevřel.

Fenomén detranzice je skutečně něco, o čem se moc nemluví a co by mělo být v odborném ale i veřejném diskurzu diskutováno mnohem více (byť samozřejmě stále omezeně, neboť výzkumů stále moc není, o to víc ale by bylo dobré se v tomto směru odborně angažovat). V tomto směru má kniha Walta Heyera opravdu velký přínos - vznáší téma, které je bolestné a o kterém (ať už jsou důvody jakékoliv a v tomto směru se nehodlám snižovat ke konspiracím) není příliš slyšet, a dodává na populárně-naučnou knihu poměrně velké množství zajímavých zdrojů, nad jejichž relevancí je rozhodně dobré se zamyslet. Skrz celé dílo se táhnou ovšem táhne obrovský problém, jehož strůjcem je sám autor. Publikace je ve většině částech psaná velmi afektovaným, demagogickým a dojmologickým jazykem (autor kritizuje "druhou stranu" za nevalidní argumenty, ale sám kolem sebe poté šermuje nepodloženými tvrzeními, které bychom mu měli věřit jen proto, protože si "tím sám prošel"), autor se nebojí podbízivých a racionalitu-ničících emocionálně nabitých otázek a už vůbec se nebojí naprosto nemorálně a nepodloženě paušalizovat. Jsem si vědom toho, že se nejedná o čistě odbornou publikaci, ale knihu, která má danou problematiku přiblížit co nejširšímu okruhu společnosti, nicméně toto dle mého opravdu není ta správná cesta. Edukovat? Ano. Ale Walt bohužel spíše než edukuje poštvává a démonizuje "druhou stranu" a zcela neadekvátně tak rozevírá nůžky největšímu problému, s nimž se může člověk, který chce něco vyřešit, dostat - rozdělování na "my" a "oni". Nepomáhá tomu ani poměrně dogmatické a nevhodné odkazování na "záchranu v rukou Božích a ve jménu Ježíše Krista", které v daném kontextu působí spíše jako jeho snaha konvertovat co největší množství lidí s poruchou genderové identity ke křesťanství. Člověka, který tak již nějaké ty publikace týkající se sexuality, genderu a pohlaví obecně četl, pak asi nemine pocit značné nedůvěryhodnosti knihy "Trans Life Survivors" , jejíž důvěryhodnost zachraňují pouze občas již zmíněné citace odborných článků. Nechci autora z čehokoliv podezírat, ale pokud kniha působí takto afektovaně, čtenáři samozřejmě vyvstane namysli, jestli si autor sám některé z prezentovaných e-mailů od nespokojených trans lidí přece jen malinko nepoupravil pro své autorsky neetické potřeby... a pokud takto kniha působí (vynecháme-li otázku, zda je to pravda či ne), tak je jasné, že někde ve Waltově autorském aparátu nastala chyba. V závěru bych se pak chtěl vyjádřit k českému vydání knihy. Zde bych chtěl ocenit snahu rozšířit povědomí o této problematice do naší kotliny i pro ty, kdo nejsou schopni číst publikace v angličtině (ale takoví si bohužel moc neužijí zmíněné citace, protože jsou všechny samozřejmě v angličtině). Tím ovšem moje chvála víceméně končí. Má velká kritika míří k značně zaujaté a amatérské předmluvě V. Šťastného, která ani v populárně-naučné knize neměla co dělat. Když si člověk poté přečte něco takového hned na začátku, důvěryhodnost k obsahu knihy samotné opět klesá. Zvláště pak, jedná-li se o předmluvu od překladatele dané knihy, jehož neschopnost odstupu od tématu v předmluvě je nezpochybnitelná, a jehož neschopnosti odstupu od tématu v případě samotného překladu knihy se můžeme zcela právoplatně obávat. Doslov paní dogmatické-demagožky Jochové v závěru z nechvalně proslulé Aliance pro rodinu příliš nepomohl, byť, jak již bylo zmíněno, zcela nepokrytě cením jejich snahu vnést téma detranzice na světlo. Neopouští mě ale pocit, že to šlo udělat způsobem, který by jak odborné, tak laické nůžky přivřel, ne naopak rozevřel.