Vůbec mě nebavilo knížku číst, ale našla jsem v ní zajímavý a přínosný pohled na výchovu dětí.

Autorka popisuje, jak u dětí rozvíjet "vnitřní zdroje" - odkládání uspokojení, řešení problémů, adaptabilitu, ovládání emocí, vnitřní motivaci ad. Kniha na mě působila občas rozporuplně. Jednou autorka nakročí respektujícím směrem (uznání dětských emocí, vyjádření podpory) a o pár kapitol dál propaguje autoritativní přístup včetně použití odměn a trestů (kterým říká "logické následky", např. dítěti odepřeme pozornost, jelikož se chovalo drze). Nebo říká, že máme nechávat věci na dítěti, ale později používá nátlak a vyhrožování, aby dítě danou věc ne/udělalo. Příklady dialogů rodiče a dítěte mi přišly nerealistické. Ale ať nepíšu jen negativa. Sem tam zaznělo něco, co se mi líbilo, např. "Rodiče často reagují na emocionalitu svých dětí racionalitou, což s největší pravděpodobností vyústí jen v další boj o moc nebo slepou uličku." "Děti nejvíc ze všeho touží po tom, aby je někdo vyslechl a akceptoval, ne aby bylo za všech okolností po jejich." A také poslední část knihy byla zajímavější - o emocích a o tom, jak plynou, o prázdnotě, buddhistickém přístupu, o tom, že by rodič měl být průvodcem, o důležitosti a vlivu přírody. Jde o americkou knihu, autorka pracuje ve své praxi především s teenagery a pořádá pro ně pobyty v divoké přírodě. Většinou se setkává s tím, že rodiče děti přehnaně kontrolují (telefonáty, sledování přes GPS), nevytyčují jim hranice a neustále jim umetají cestičku (hlavně, aby dítě uspělo, aby nebylo třeba smutné nebo rozrušené). Pokud se někdo poznává v tomto popisu, tak by pro něj kniha snad mohla být víc přínosná. Knihu jsem přečetla na doporučení. Nesedla mi.