Odtajněné archivy Vatikánu

Činnost katolické církve a především papeže Pia XII. za 2. sv. války bude vždy budit kontroverze, přičemž na obou stranách sporu budou vždy stát uzavření a navždy přesvědčení zastánci i odpůrci. Jakým způsobem však k celé problematice mají přistoupit lidé s otevřenou myslí? Nejprve si musíme uvědomit, že kniha Johana Ickxe Pia XII. obhajuje a na základě studia odtajněných materiálů z vatikánského archivu potvrzuje mnohé původní domněnky. Zároveň si myslím, že se celá diskuse posunula. Papež Pius XII. rozhodně nesympatizoval s nacismem ani radikálním antisemitismem. Tuto otázku můžeme již opustit, stejně tak jako dohady, zdali byl papež informován o masových deportací a krutém zacházení s Židy ve Východní Evropě. Kniha jasně dokazuje, že papežská kancelář vedena kardinálem Maglionem a jeho tajemníkem Tardinim shromažďovali od jednotlivých nunciů, vyslanců i obyčejných kněží podrobné informace. Možná si nebyli jisti ohledně rozsahu a počtu vyhlazovacích táborů, ale každý, kdo neměl klapky na očích musel dospět k oněm tragickým závěrům. Současná debata o činnosti Pia XII. se tak posouvá do ještě komplikovanější roviny. Každý, kdo v životě vykoná nějaké dobro pro lidi nebo jim zachrání život si neustále klade otázku, jestli bylo možné vykonat více? A to je mnohem složitější problém, poněvadž nelze vyřknout jednoznačný objektivní rozsudek. Kniha je psaná formou krátkých vyprávění o jednotlivých případech či oblastech, přičemž autorova obhajoba papeže Pia XII. by se dala shrnout do následujících bodů: 1) Mnohem mocnější země včetně USA mlčely k utrpení Židů za 2. sv. války. 2) Žádná země se nikdy plně neotevřela židovským uprchlíkům, ba právě naopak. Brazílie či Uruguay přijímaly jenom pokřtěné Židy a samotná Brazílie vydala Svatému stolci pouze 2000 víz, které mohl přidělovat. Britové navíc omezovaly přistěhovalectví do Palestiny, aby nepopudili místní Araby. 3) Mnoho dobových děkovných dopisů o představitelů židovských obcí bylo zasláno přímo papeži (např. bukurešťský rabín Safran nebo Jeruzalémský rabín Herzog). 4) Svatý stolec měl omezené možnosti toho, co mohl vykonat a i jeho neutrální status nebyl vždy jistou ochranou pro uprchlíky. Nacistické Německo nerespektovalo žádnou dohodu, která by jim stála v cestě. Proto neváhali narušit i exteritoriální status jednotlivých kostelů (např. razie v bazilice sv. Pavla za hradbami v únoru 1944). 5) Církev se v Německu nemohla plně odvolávat na konkordát, protože jej Nacisté jednak nedodržovali a za druhé odmítali jeho působnost rozšířit na okupovaná území, čímž se např. Polsko, s nímž měl Vatikán rovněž uzavřený konkordát, se ocitlo v jakémsi vzduchoprázdnu mezinárodního práva. 6) Mnoho argumentů proti působení papeže a církve za války vzniklo až po válce, ale ne vždy ze zcela důvěryhodných (= divadelní hra Náměstek od Rolfa Hochhutha byla napsána s podporou sovětských tajných služeb) nebo dobře informovaných zdrojů (= článek v deníku Le Monde z roku 1946, který obviňoval církev z kolaborace s vichistickým režimem, přičemž autor opomněl protesty a námitky nuncia Valeria Valeriho). 7) Německá diplomacie jakékoliv církevní protesty zamlčovala a nevydávala oficiální diplomatické zprávy. Na okupovaných území navíc propaganda rozšiřovala tvrzení, že papež nacistickou politiku podporuje (viz účelné zkrácení encykliky Summi Pontificatus). 8) Svatý stolec se zaměřoval na pokřtěné Židy. To sice není zcela pravda, ale faktem je, že těmto lidem se Vatikán z velké části snažil pomoc. Nicméně je nutné si uvědomit, že Svatý stolec mohl v těchto příkladech argumentovat svojí autoritou univerzálního ochránce práv katolíků na celém světě. Zastávání se židovských obyvatelů cizí země mohli Němci s klidem ignorovat. Navíc většina německých satelitů včetně Rumunska, Maďarska, Slovenska i Francie začala rozlišovat obyvatelstvo dle rasových zákonů a tudíž ani křest nezaručoval ochranu. 9) Na druhou stranu Svatý stolec měl omezené možnosti i při organizování pomoci katolíkům či samotným kněžím (např. deportace téměř 3000 kněžích do Dachau). 10) Sporná otázka, jestli by ostřejší papežův protest spíše situaci nezhoršil a nevyvolal tvrdou odvetu ze strany německých úřadů. Ostatně sám Pius XII. se o tom přesvědčil v roce 1937, kdy bylo v návaznosti na uveřejnění encykliky Mit Brennender Sorge zatčeno přes 1100 kněží, z nichž bylo 304 deportováno do Dachau. Papež na rozdíl od mnohých statečných církevních představitelů (např. biskup v Linzi Gföllner) nese těžké břemeno odpovědnosti za celou církev a je zároveň hlavou státu. Představa, že papež půjde dobrovolně bránit vlastním tělem odjezdu transportu je naivní. Otázka, jestli bylo možné učinit více je jistě na místě a měla by být předmětem dalšího studia. Nicméně bychom si měli uvědomit, jak omezené jsou možnosti neozbrojeného odporu vůči agresorovi, který nectí žádná pravidla a neohlíží se na žádnou morálku. Knihu Johana Ickxe proto doporučuji pro pochopení argumentace ve prospěch církve proti ne vždy férovým výtkám. Zároveň je dobře, že papež František archivy otevřel historikům a nikterak nebránil svobodnému bádání. Upřímně, udělaly takový krok jiné země jako např. Rusko? Na závěr zmíním citát sv. Františka Saleského, který celou knihou prostupuje: "dobro nedělá hluk a hluk nedělá dobro."