Odsouzencův meč

Na 100% souhlasím s Bobšulí a ještě bych si trochu přisadila. Jak může někdo srovnávat spravedlivého, charakterního a charismatického soudce Ti s tímhle impulzívním nevypočitatelným zamindrákovaným truhlíkem? Barvitého oživení Japonska jedenáctého století jsem si nevšimla. Zatímco Robert van Gulik dokázal dokonale popsat reálie běžného života středověké Číny, které před čtenářem vystupují z knížky, jako by byl součástí děje, Ingrid J. Parker mu v tomto směru nesahá ani po kotníky. Detektivní zápletka nebyla úplně špatná, ale (pozor, spoiler!) smrt malého synka a konflikt s manželkou mi přišly úplně zbytečné, děj to nikam neposunulo, jenom to bylo zbytečně smutné.

Akitadovo chování v knihách je někdy mimo moje chápání a není to jinou zemí a časem.... V tomto díle, kdy se místy chová s prominutím jako totální trotl a nepřímo zapříčiní smrt vlastního syna, jsem nestíhala rozumět tomu, proč dělá to, co dělá. Jediným vysvětlením, které se mi pokaždé zdálo jako reálné bylo, že si takovou dějovou linii pro knihu autorka prostě vyklenula. To mi přijde ale poněkud trapné. Je to jako když člověk usedne do křesla a tlačí ho péra do zadku. Abych rovnou předešla nedorozumění. Nastíním tu jednu z mnoha nesmyslností. Autorka čtenáři neustále zdůrazňuje, že se Akitada cítí silně dlužen Haseovi zjistit pravou příčinu jeho dosouzení na ostrov vyhnanců a očistit jeho jméno. Jedním dechem ale bez dalšího vysvětlení říká, že se na tuto svou povinnost, která ho momentálně tak nutkavě tlačí, vzpomněl po několika letech!!! Čiliže, ono to několik let klidně mohlo počkat, on na to dokonce pozapomněl. A teď, zrovna když vypukne smrtící epidemie v hlavním městě, slyší o ní na každém kroku, má průšvihy na ministerstvu, tak najednou akutně nutně místo elementární péče o rodinu a její bezpečí začne hledat pravdu o událostech před sedmi lety?! Bože...