Oddělené pokoje

Italský spisovatel Pier Vittorio Tondelli (1955–1991), mezi jehož profesory při studiu teorie umění a divadelní a hudební vědy na boloňské univerzitě patřil i Umberto Eco, vstoupil do literatury v roce 1980 skandální a dnes už kultovní knihou povídek Další libertini, jejíž šíření bylo soudně zakázáno, ale pak byl Tondelli soudem zbaven všech obvinění (mj. z pornografie). U nás byl tento autor, otevřeně zobrazující sex, drogy a násilí a život mládeže, sám homosexuál, který předčasně zemřel v 36 letech na AIDS, dosud neznámý. Nyní vyšel překlad jeho posledního a vrcholného románu Oddělené pokoje (Camere separate, 1989), který přináší autobiograficky laděný příběh spisovatele Lea truchlícího po ztrátě partnera (přeložila Helena Lergetporer, vydalo Meridione). Oddělené pokoje si mimo jiné říkají o pomalou a velmi soustředěnou četbu. Nedlouhý román nenabízí strhující příběh ani kdovíjak pestrý děj, což nemá být výtka; je to román reflexivní, meditativní, nostalgický, smutný; je to společenská reflexe 80. let, elegie o milování a umírání, rekviem za mládí, milostný román, bildungsroman i svérázný cestopis; a v neposlední řadě román plný úvah o lásce a vztazích a jejich možnostech a nemožnostech. Leo vzpomíná na Thomase, o několik let mladšího milence, s nímž tři roky udržoval vztah spíše na dálku, vídali se občas, bydleli spolu vždy jen krátce, podle Leovy teorie „oddělených pokojů“, což má být krásná metafora nemožné lásky, kterou nelze zcela sdílet, když nejste schopni s nikým být pořád, bydlet s ním a chcete si zachovat určitou míru svobody, i když druhého milujete, což je přesně problém Lea. „Rozchod byl ustavující silou jejich vztahu a tvořil jeho součást analogicky k vzájemné přitažlivosti, růstu, sexuální touze.“ Cítí se sice mizerně a směšně, ale v hloubi duše je spokojený, když je sám. Chce vztah plný sounáležitosti, ale bez vlastnictví. Hudebník Thomas by přitom chtěl s Leem opravdu žít a trpí jeho občasným odmítáním a potřebou být sám. Leovo vyrovnávání se s Thomasovou smrtí, jeho truchlení, jeho cesty po Evropě, USA či Kanadě s různými zážitky s přáteli, s hašišem, v klubech a barech, jeho samota jsou krásně popsané, nepovrchně, vybroušeným stylem: „Chtěl by se ze své cesty už nikdy nevrátit, ztratit se na nějaké slepé koleji a beze stopy zmizet.“ Dokáže ještě Leo vůbec milovat? Dokáže mít sex? Dokáže s někým znovu být? Jaká může být láska dvou mužů v nepříliš tolerantní společnosti a bez společenského uznání? A ještě po jedné věci tento nádherný román volá, totiž po opakované četbě, protože těch témat, myšlenek a krásných pasáží je tam tolik, že to na jedno čtení nelze vše vstřebat a prožít…