Oddělená skutečnost

Kým prvý diel mi prišiel neskutočne zmätený a zamotaný, toto bolo jasnejšie, akoby ľahšie. Na jednej strane don Juan odovzdával učenie, na druhej pravidelne, mnohokrát žartom a dobrosrdečne vytýkal Carlosovi jeho snahu si všetko zapisovať, škatuľkovať a brať to ťažko akademicky. Z tejto knihy som mal iné pocity.

Podle oblíbenosti prvního dílu se divím, že tu nejsou žádné recenze či komentáře, to přece nemůžu nechat jen tak! Druhá kniha navazuje na pro mne celkem nudný konec dílu prvního a nese se ve stejném duchu, kde autor všechno dlouze popisuje odbornými termíny a prezentuje strukturu jeho chápáni onoho "učení". To ovšem netrvá dlouho. Kniha poměrně brzy přejde do starého známého vyprávění. Musím říci, že Oddělená skutečnost mě dokázala upoutat a zaujmout více, než kniha předchozí, která velmi do podrobna popisovala různé směsi. Zde příběh dostává obrátky. Jsou představeny další postavy - přátelé dona Juana, včetně jeho rodiny, resp. vnuka, a dozvídáme se i něco málo o jeho životě. Carlos na cestě poznání prožívá další nemyslitelné a záhadné zážitky, které mu don Juan pomáhá rozšifrovat. Když jsem u prvního dílu říkal, že se mi líbí lehký humor dona Juana, v druhém díle se mi zdá, že humor ještě graduje viz pasáže níže. „A co můžu dělat, abych žil jako bojovník?“ ptal jsem se. Sundal si klobouk a drbal se na spáncích. Upřeně se na mě zadíval a usmíval se. „Ty to máš rád vždycky pěkně vysvětlený, co?“ ...... „Ty ale opravdu umíš mluvit a nic neříkat, viď,“ smál se don Juan. Abych to tedy shrnul - pokud po nezáživném konci první knihy váháte, jestli přečíst nebo nepřečíst, tak určitě přečtěte. Kniha je plná zajímavých úvah a věcí, nad kterými stojí za to zapřemýšlet.