Knihu jsem otevírala s velkým očekáváním. Úvodní část samotné spisovatelky mě natěšila ještě více. O to větší zklamání přicházelo v průběhu četby. Knihu protíná pohádka Allerleirauh (u nás zpracovaná jako Princezna se zlatou hvězdou na čele), na které spisovatelka, jungiánská psychoanalytička, demonstruje zpracování otcovského komplexu. Následují tři osobní příběhy tří skutečných žen, které ony samy vyprávějí jako svou cestu od nevědomých komplexů k objevování svého skutečného ženství. Jejich cesty jsou popisovány formou vyprávěných snů, zapsaných deníků, vnitřních monologů. A tady byl asi kámen úrazu: bylo toho moc, příšerně rozpiplané, opakující se detaily, analýzy snů, za každým detailem se skrýval nějaký archetyp, spousta metaforických neuchopitelných obrazů, až se mi nakonec ztratil smysl celé knihy a úplně mi uniklo, jakže má vlastně vypadat to vědomé ženství. Samozřejmě kniha nemá být žádným praktickým návodem, je to dost náročný a hutný text, kde hlavním tématem je hluboké a nevědomé pohrdání žen vlastním tělem, vlastní sexualitou, kdy ženy po generace přijaly své ženství jen jako naprojikované myšlenky mužů v patriarchátu. Autorka v knize používá pojem psychický a fyzický rodičovský incest. Cesta k vědomému ženství tedy vede nejprve skrze přijetí svého ženského těla. Z uvedených osobních příběhů tří žen se lze domýšlet, že je to dlouhý a bolestný proces, protože zbavit otcovských a negativních mateřských komplexů zažraných hluboko v nás chce zejména odvahu a odhodlání, aby žena mohla stanout sama před sebou jako žena ve své integrované ženské i mužské energii. V závěrečných shrnujících stránkách autorky se tedy nakonec dovídáme: sexualita a duchovnost má tvořit jednotu. Škoda jen že toto tak zajímavé téma bylo v této knize zpracováno tak nesrozumitelně a složitě.

Ano, také jsem byl natěšený, protože kniha Král Panna mi přijde naprosto zásadní . Ale tato kniha mě neoslovila.