Od veřejného prostoru k nákupním centrům

Chrámy konzumu v němž je nespotřeba deviací. Chrámy, v nichž po 9hodinové práci můžeme konečně zrealizovat svoji osobnost a kreativitu… a to konzumem. Nemísto, kam lidi chodí trávit svůj volný čas. Anekdoticky dobře vím o tom, kam chodí školáci trávit svůj volný čas, pokud jim odebereme přirozený veřejný prostor. Doba je nemocná, pokud se po škole chodí do nákupního centra. Není to chyba dětí – je to chyba plánování veřejného prostoru – nebo spíše jeho vymazání. Neznám zatím jinou českou sociologickou knihu na téma veřejného prostoru. Pavel Pospěch je tak pořád pravděpodobně samotářem v tomto činění. Urbanismus je poměrně frekventovaným tématem v českém (pražském) politickém diskurzu, otázky veřejného prostoru v akademii je ale poskrovnu (nebo nejsou známy – přeci jen nejsem sociologem ani urbanistou). Tady se autor zaměřuje pouze na nákupní centra. Místa ve kterých se já už od pradávna vždycky necítil dobře a nesnáším trávit v nich čas. Výjimkou buď vídeňská IKEA, ta vzala pojem veřejného prostoru a nákupního centra úplně na jiný level. Po velice silném a pěkném úvodu Pospěch popisuje ideu regulace prostoru a jeho řádu a potom následně se tyto idee snaží ukázat na problematice nákupních center. Pro něho je pak veřejný prostor nepředvídatelné místo s přítomností „cizinců“. Tato nepředvídatelnost a z toho vyplývající i ohroženost nicméně musí být regulována – musí se opírat o sdílená pravidla – aby se tato ohroženost limitovala co nejvíce. Pospěl dále také kritizuje trend privatizace veřejného prostoru, tj. posun od prostoru občanského k prostoru tržnímu a jako vylučování odlišností a zmíněné nepředvídatelnosti. Zároveň tento proces spoléhá na vnější formální sociální kontroly (např.: CCTV). Za mne je otázkou, zda je veřejný prostor nutně definován cizostí a nepředvídatelností. Určitě to jsou důležité prvky takového prostoru. Veřejný prostor a jeho nutnost opečovávání vnímám osobně jako důležité právě z důvodu, jaký takový prostor hraje na tvorbu silných komunit a sociálních vztahů v rámci nějakého místa. Tímto se potom pojem cizinců trochu stírá. Kniha se tak zdá místy moc zjednodušující a obecná. Zejména spoléhající na teorii Goffmana. Zajímavou myšlenkou v knize je to, že atraktivita veřejného místa je spojena s rušností takového prostoru: "dívat se na to, co dělají lidé na veřejnosti, a hodnotit, jak dobře to vyhovuje standardům správného chování, jsou pravděpodobně dvě nejpopulárnější možnosti, jak se zdarma zabavit" nebo "pohled na lidi přitahuje další lidi" (Whyte a Jacobs). Dále zajímavým je teorie alokace zaujetí (str. 45-46): "v jakekéliv sociální situaci existuje povinnost mít hlavní zaujetí" pokud nejsou s to to dodržet může to být chápáno jako deviace. Silnou stránkou knihy je určitě také její empirická část. Asi nikde jinde nenajdete důkaz rasové profilace romů v nákupních centrech :D. Jakožto kniha týkající se sociologie veřejného prostoru je teoreticky nabitá a určitě ji mohu doporučit. Obsahuje určitě velmi zajímavé myšlenky. Taktéž druhá část terénního výzkumu, kdy se autor nechal zaměstnat jako pracovní bezpečnostní agentury v jednom obch. centrum je určitě ojedinělé.