Od Donu k Dněpru

Velmi zdařile napsaných a vyčerpávajících 400 stran válčení. Kniha je rozsáhlá a velmi detailní vojensko-historická studie zaměřená na sovětské ofenzivy mezi Stalingradem a Kurskem v letech 1942–1943. Autor je považován za jednoho z největších odborníků na Rudou armádu a právě na této knize je vidět jeho důraz na přesnost, operační analýzu a práci s archivními materiály, což knize přidává na kvalitě a trošku ubírá na čtivosti. Autor se zde věnuje spíše pohledu Rudé armády, které jsou popsány velmi detailně a přesně na rozdíl od jednotlivých úspěchů německé armády, které jsou spíš vždy jen shrnutím a následně jsou utopeny v dalším textu přesunů a ofenzív Rusů. Nejde o lehké nebo akční čtení v klasickém smyslu (nejvíc mi tu chyběly popisy na úrovni rot, čet nebo osobních příběhů vojáků na obou strnách), ale spíše se jedná o dlouhou analytickou práci, která rozebírá boje na všech úrovních velení — od armádních skupin přes armády, sbory, divize a pluky až po jednotlivé prapory (nižší armádní celky tu chybí a to je trošku škoda, i když chápu to se do analytického přehledů válčení vklínit nedá). Autor detailně sleduje pohyb vojsk, logistiku, chyby velitelů, stav jednotek i strategické cíle obou stran (popisy stavu armád, jednotlivých celků nebo jejich materiální vybavenost je někdy velmi úporná). Velká část knihy je věnována operacím Malý Saturn, Skok, Hvězda a Rumjancev, tedy klíčovým sovětským ofenzivám po vítězství u Stalingradu, tkaže jestli nemáte rádi sovětské úspěchy, tak tuhle knihu nečtětě, tady Němci vítězí jen málo, kolem Charkova a jejich vítězství jsou vždy jen dočasná a lokální. Za mě je silnou stránkou právě její obrovská hloubka a detailnost pro čtenáře, kteří se v jednotlivých fázích východní fronty orientují a spíše hledají detaily a přesné popisy jednotlivých údobí. Autor ukazuje, že boje na východní frontě nebyly jen střetem mas lidí, ale extrémně složitou sérií operací, kde rozhodovaly přesuny rezerv, koordinace frontů, stav zásobování i schopnost improvizace velitelů, je to napsané tak, že si ke konci knihy velitele armád a svazků na obou strnách pamatujete dokonale. Německé protiútoky pod velením Mansteina i sovětské chyby po Stalingradu autor analyzuje velmi podrobně a bez ideologických nesmyslů autora ruských knih, což mě překvapilo a opětovné dobytí Charkova tu je popsáno dobře. Čtenář na 400 stránkach dostává velké množství názvů jednotek, mapových situací a operačních detailů, takže jde spíš o literaturu pro zájemce o vojenskou historii než o nějaký čtivý text, nicméně díky fontu (Jota) a zpracování je čtení zábava. Kniha na mě působííla velmi odborně a myslím, že mi hodně detailů a skutečností po přečtení zůstane v hlavě na dlouho. Člověk má pocit, že sleduje skutečný chod války v celé její složitosti — od rozhodování generálních štábů až po krvavé střety jednotlivých pluků v zasněžené stepi. Celkově je Od Donu k Dněpru výborná, ale náročnější vojenská analýza jedné z nejdůležitějších etap východní fronty. Pro čtenáře, které zajímá operační umění Rudé armády, struktura bojů a detailní průběh sovětských ofenziv, jde o mimořádně kvalitní a hodnotnou knihu. Vyčleňte si na to hodně času a musíte se do toho ponořit, aby vás to nepřemohlo. Já jsem s tím na několika místech bojoval, ale celkový dojem ze čtení je moc dobrý. Knihu můžu všem o zájemcům o tuto problematiku jen doporučit.

Od D.M. Glantze jsem četl Největší Žukovovu porážku, výborná studie, autor opět nezklamal jako mistr detailu. Rusům po vitězství u Stalingradu vzrostla chuť uštědřit Němcům další porážky, ale dopouštěli se chyb jak na začátku války, taktika parního válce, malá pružnost, neschopnost improvizovat, své chyby si většinou uvědomily pozdě, které zaplatili životy vojáků, materiálními ztrátami někdy i ztrátou zpočátku dobytého území. Němci těžili z těchto omylů a zasloužil se o to především generál Manstein, který se v krizových situacích projevil jako geniální stratég. Většinu protiofenzív pod Mansteinovým velením končilo většinou ruskou porážkou nebo, těžkými ztrátami.