Očima vidět Očami vidźeć

Moje druhé setkání s slezskou, prajzskou autorkou. Krátký příběh, výpověď ženy, která strávila dětství a dospívání v Šilheřovicích (dnes krásném golfovém středisku se zámkem) v první polovině dvacátého století. Vznik republiky, druhá světová, a to z pohledu lidí, kteří nebyli pro Čechy dost čeští, a pro Němce dost němečtí. Tragický, ponurý příběh, který si můžete přečíst česky, i po prajzsku.

Jedná se o novelu, která je zajímavá tím, že příběh si můžeme přečíst v češtině a potom také v laštině, což je spisovný jazyk, který ve 20. století vytvořil na základě původního jazyka slezskomoravské oblasti básník Óndra Łysohorsky, a který autorka aktualizuje. Vypravěčkou příběhu je KAROLINA, která svému vnukovi vypravuje příběh svého mládí. Jako děvče si najde kamarády a také o nich se dozvíme pár slov. Její táta pracuje na dole, který se nachází blízko jejich stavení a mamka je v domácnosti. Z vyprávění Karoliny se dozvídáme o obci Šilheřovice. Šilheřovice původně patřilo Německu, po 1. světové válce připadlo Československu a během 2. světové války připadlo opětovně Německu. Obyvatelé se necítili být ani Čechy, ani Němci, byli Slezané se svou mluvou – laštinou a svými zvyky, způsobem života a náboženstvím. Musím se přiznat, že o Šilheřovicích slyším úplně poprvé v životě. Myslím si, že válku pochopí jen ti lidé, kteří ji na vlastní kůži prožili. Můj děda mi také vyprávěl o 2. světové válce ve Stonavě, o událostech mezi Čechy, Poláky a Němci. Při dědově vyprávění mě mrazilo a říkal jsem si, že pro dědu a jeho rodinu a všechny lidi, kteří žili v tomto období, to muselo být velmi těžké a že člověk v dnešní době by měl být vděčný za to, že u nás není válka a neprožíváme hrůzy, které si museli vytrpět naši předkové. Myslím si, že je důležité o těchto událostech mluvit a neustále je připomínat, aby se na ně nezapomnělo a vzali jsme si z toho poučení. Novela je sice krátká, ale líbila se mi a začetl jsem se do ní. Četl jsem pouze první část, která je v češtině. Část v laštině jsem nečetl, ale po přečtení první strany bych neměl problém pokračovat ve čtení dále. O nic bych nepřišel, poněvadž samotný příběh je úplně stejný. Oceňuji, že autorka napsala tuto část v laštině, protože si myslím, že autorka s tím musela mít hodně práce. Autorka se v této novele také zamýšlí nad závistí a nenávistí a myslím si, že je pravda, že závist může vést často až k nenávisti a to určitě není správné myšlení. Je tenká hranice mezi závistí a obdivem. Kniha obsahuje černobílé fotografie. V závěru knihy se nachází dodatek o Hlučínsku a také Zdroje, ze kterých autorka čerpala. Citáty: Co je nejtěžší ze všeho? Co se ti zdá nejlehčí: Očima vidět, co máš přímo před očima. Myslím si, že se moje rodina necítila spjata ani s Němci, ani s Čechy. Slezská duše má jinou barvu než duše z Čech, sama jsem to mnohokrát pocítila, Češi pro moji rodinu byli naprostí cizinci. A Němci, ti představovali jen panstvo. Doma se mluvilo po našemu a to, co se opravdu ctilo, byly místní tradice. Moje rodina zřejmě vyčkávala, co bude. Nepatřili nikam, byli cizinci na všech stranách konfliktu.