Očima kriminalistů

Kniha rozhovorů, z nichž některé jsem už slyšela v podcastu autora. Zajímavé rozhovory se zajímavými lidmi, kteří si za svou práci a smysl pro spravedlnost pozornost a uznání rozhodně zaslouží.

U všech knížek, kde se autor nechá vyfotografovat na obal mám vždycky trochu podezření, že to je zbytečná exhibice, kterou pak trošku čekám i v knize samotné. Bohužel se mi to opět potvrdilo. Musím říct, že většinu faktů o notoricky známých případech převážně devadesátých let v české kriminalistice jsem již znal nebo četl jinde nebo v jiném podání, což nijak neubírá na závažnosti těch případů nebo na obdivuhodnosti všech mužů, kteří v knize potkáme. Nicméně mi občas ty otázky přišli jalové (pijete pivo, pijete kafe, jsou policajti kamarádi, musí znát operativec místo kde dělá, atp.). Nevím policisté jsou lidé jako kdokoliv jiný, tak mi to přijde trošku zvláštní se jich ptát na tyhle věci (jako uzenáře jestli musí poznat plecko od kejty). Vaňura je určitě zapálený do tématu a poznal se se spoustou kriminalistů a lidí kolem soudnictví a policie, nicméně mi moc jeho styl otázek na osoby nesedí a někdy (koukněte se sami) je vlastně samotná otázka, ve které se často snaží zohlednit i sám sebe "já jsem jezdil, já jsem ho znal, Já jsem..." pak nějak úplně vymizí důležitost odpovědi a spíš nám chce ukázat "já se v tom vyznám, tak se takhle chytře zeptám". Kniha se četla vcelku dobře, až na to opakování a to výše zmiňované. Čest všem poctivým policistům, soudním znalcům, vyšetřovatelům a lékařům a ostatním, kdo jezdí k mrtvolám a honí zločince. True crime je teď takové hodně skloňované téma, tak to lidé ždímají až do krajností, že? PS: ptát se všech na Devadesátky a Případy prvního oddělení taky není myslím stěžejní pro téma.