Ochráním tě

Rundbergův román pro mě není jen dalším zářezem v žánru thrilleru, ale spíše tichou, znepokojivou studií o tom, jak snadno se může z pevné architektury rodinné důvěry stát dům z karet. Autorův styl je precizní a neokázalý; nesází na efektní potoky krve, ale na mrazivé ticho mezi řádky a na pohledy rodičů, které se míjejí v prázdném prostoru dospívání jejich dcery. Čtení ve mně zanechalo neodbytný pocit křehkosti, jako bych sledovala praskání ledu pod nohama někoho, kdo se marně snaží zastavit čas. Hlavní metaforou celého vyprávění je pro mě „ochrana jako svěrák“ – čím pevněji se snažíme své milované sevřít, tím rychleji nám unikají mezi prsty do nečitelné digitální tmy. Je to kniha, která ve vás po dočtení neuzavře případ, ale otevře hlubokou nejistotu o tom, jak moc (ne)známe ty, s nimiž sdílíme jeden stůl.

Příběh sestávající ze tří vrstev. Klasického lineárního vyprávění z pohledu Martina a Sanny, další vyprávění z pohledu Dívky a poslední část tvoří vyšetřování. Autor vše pěkně promíchal, takže než odhalí karty, tak nic nevíme. Párkrát mi při čtení problesklo hlavou, že vše nebude tak přímočaré, jak se nám autor snaží namluvit. Nicméně skutečnost jsem nečekala. Část Sanny a Martina se čte velmi dobře, zajímá mě, co se bude dít dál. Část Dívky je napsaná až moc neurčitě, autor se snaží psát tak, aby každá část seděla s hlavním příběhem. V příběhu jsme pozorovali postupný rozklad běžného života jedné běžné dobře situované švédské rodiny. Ale teď musím přiznat, že jsem nepochopila motivace děti, proč rodičům neřeknou vše, co ví. Co skutečně Sanna zažila. Co její dávná známá. Proč Mya a Wilk natočili to video, které vše spustilo. Po přečtení mám dojem, že jediný padouch je Martinův kamarád, který všemi manipuloval. Ale proč to dělal? Co ostatní dětské postavy? Aktivně jednají? A co bývalá spoluhráčka z Myina klubu? Spousta otázek zůstává. Z epilogu mám pocit, že Mya již nemá problémy, ale něco stále je pod povrchem.