Obsah ticha

"august, poludnie pod lesom pohľad mi mimovoľne ulieta za motýľom nič som nevynašiel, nič neodhalil, ale videl som žltáčika rešetliakového na kvete kozobrady lúčnej a oblak, ktorý mal podobu detskej túžby"

Pro mne jeden z básnických objevů roku, aniž bych to čekal. Slovenskou poezii sleduji pohříchu málo, o Jurolkovi jsem tedy zatím neslyšel. Nicméně jde o vzácně sevřené a komplexní lyrické dílo, podepřené silným étosem a nevšední životní moudrostí a praxí. Monotónní či repetitivní – to abych zareagoval na výhrady některých kritiků, zmíněné v doslovu – je přitom pouze zdánlivě, ve skutečnosti je prodchnuté celoživotní fascinací, neutuchající vůli k jakési „impresivní reflexi“ (či přímo meditaci), jež skýtá možnost vidět obyčejné, prosté věci proměnlivě, ale i celistvě, byť v každém okamžiku třebas v poněkud jiné formě komplexi, koneckonců, jak editor Michal Jareš v doslovu trefně poznamenal, Jurolek ve svých lapidárních a prostých reflexích osciluje „mezi extází a melancholií“. Oprávněná podle mě není ani výtka „filozofující mělkosti“, neboť je pro poezii zkrátka nerelevantní. Básník přeci nemusí být tvůrcem koherentního a do detailu promyšleného filozofického systému a ten následně odívat do lyrického hávu. A naznačovala-li tato výhrada jakousi „pseudohlubokost“ Jurolkových veršů, i pak mu křivdila: kdo čte pozorně jeho texty, pocítí v nich myslím spolehlivě to cosi, co lze označit kriticky nevděčnými pojmy „prožitost“ či „autenticita“. Není to žádná planá ekvilibristika či nahodilé plácání rádobymoudrých frází na efekt, tomu je autor básnicky a lidsky velice vzdálen. Přičemž tedy neukrývám, že s ním nejen v tomto ohledu sdílím značné spřízněnectví. Skvělých textů je v knize celá řada, zatrhnul jsem si mj. tyto: Muž a žena pri rieke…; Jeseň; Aha, jako pomaly…; august, poludnie…; V autobuse; Tichý zurkot potoka…; Musíš sa vrátiť; Hmyz ma identifikoval…; Buď pokojný…; 4 x 4; Biely kopec…; (Neviem o tom…); Musím isť…; Súmrak; V zornom poli…; na okraji mesta záhrady… Škoda jen chyby na s. 13 (Tak ani tento deň, akokoľvek krásny, *epriniesol / spásu). Oravské Beskydy Týmto horám nič nechýba, sú tu ďaleko, samy osebe. Na pohľad vlhké, studené a ťažké. V tej sivej hmle, v tých chladných kalužiach, v tom jesennom tlení sú úžasne čisté. Zastavujú ma a zjednodušujú. *** Prečo chodím na tento kopec? Pretože krajina dolu, práve ožiaraná slnkom, vyzerá ako nedosiahnuteľny raj? Pretože tam spievajú vtáci, akoby na svete neexistovalo zlo? Pretože v máji vonia neznámými trávami? Pretože z neho vidieť ďalšie kopce s chodníčkami vedúcími do neba? Pretože všetko je tam také prosté a ja neviem ani kvitnúť, ani voňať, ani byť šťastný? *** Mnohosť línií a tvarov, rozptýlenie a kumulácia hmôt: harmónia: miliardy rokov hľadaný konsenzus medzi náhodou a nevyhnutelnosťou. Bol som tu včera: včerajšok ešte účinkuje, ale dnešok všetko posúva ďalej, svetu ako celku i každej jednotlivosti zvlášť dáva aktuálne miery a váhy. Dlho sa dívam, a zrazu viem, že to, čo vidím, je všetko.