Jsou knížky, ke kterým se člověk rád vrací a nikdy není zklamán. Znovu jsem si připomněla, jak lehce, vtipně a s láskou pan Čapek píše a po dočtení této tenké knížečky je mi jasné, že chci jet do Holandska. "Tož to jsem viděl na vlastní oči, jak se dělá Holandsko. Je to jako s jejich městy: vezme se kus moře, ohradí se a vypumpuje se; i zůstane dno, na něž pořádný kus Evropy dodává řekami své nejlepší bahno a moře jemný písek, Holanďan to vysuší a zaseje na to trávu, krávy ji spasou, Holanďan je podojí a udělá z toho sýr, který v Goudě nebo Alkmaaru prodá do Anglie; což je, mimochodem, názorný příklad koloběhu hmoty." "Holandsko, toť voda. Holandsko, toť květinový záhon. Holandsko, toť pastvina. Zelený polder mezi kanály a na něm černobílé krávy....." "Ale kdybyste se mne zeptali, co se mi v Holandsku líbilo nejvíce, tedy vyhrknu bez dlouhého rozmýšlení, že lidské příbytky. A krávy. A grachty. A obloha. Ale jelikož jsem nejdříve řekl příbytky, tož příbytky."

"Ačkoliv se mne na to v tuto chvíli nikdo neptá, přiznávám se, že nerad jezdím na cesty...". Tak to dopadá, když si pecivál vybírá cestopis ke čtení: ne aby si vybral pravého cestovatele a jeho knihu využil jako zdroj informací, kdepak. Pecivál si vybere spisovatele, kterého miluje (a se kterým ještě k tomu souzní v tom, že je pro něho cestování obtížné), a je mu celkem jedno, kam cestoval a kdy se to odehrálo, protože ví, že jakmile knížku otevře, zachumlá se do těch krásných slov a myšlenek - mj. o holandském národním typu, holandském světle, holandských "malých mistrech" malujících vsedě a holandských cyklistech - a jen tady se pecivál na autora, nemajícího cyklisty příliš rád, mračí, ale zase mu to hned odpouští, už jen pro ty kouzelné malinkaté obrázky a vlastně pro Čapka celého, se vším všudy (i s tou antikolařskou jízlivostí), protože i on, pecivál anticestovatel, má díky němu milo v duši.