Občanské právo hmotné 5

Mno... ve výsledku je celkový dojem spíše pozitivní. Čekal jsem katastrofickou prasečinu s naprosto vadným obsahem, dostal jsem banální text s občasnými (jakkoliv naprosto hrubými vadami), který je ve finále sice úplně zbytečný, na straně druhé není třeba WK vysloveně vyčítat jeho vydání. Profesorům soukromého práva na straně druhé takové výtky činiti lze. Čím tedy nakonec text je? Opisem zákona s pozměněným slovosledem (tak většinou), s občasným citováním judikatury (doslovným) a jen velice nahodilými pokusy o teoretické usazení textu. To je samo o sobě velice neužitečné pojetí učebnice. Neplatí navíc, že by text učebnice byl vždy jednoznačně přístupnější, než text zákona. To by bylo snesitelné, kdyby byl ten obsah alespoň správně... No ale on není. Chyb není vyloženě mnoho. Pominu-li nesmyslné zařazení pojmu smlouvy pod pojem závazek, zařazení kapitol o prodlení a vadném splnění nikoliv do kapitoly o… nevím, třeba splnění, ale do kapitoly o změnách závazku, pominu-li naprosto povrchní uchopení tak významných institutů jako je změna závazku, či pominu-li dětinskou zbytečnost snahy pojednat o všech smluvních typech tak, aby autoři opravdu mohli opsat celou část čtvrtou OZ. V tom smyslu by chyb bylo mnoho, ale jak říkám. To ignorujme. Ale on ten text má i zásadní chyby věcné. Nejilustrativnější může být jedna z nejsložitějších látek občanského práva – mnohost subjektů. Na prostý právnický mozeček je tahle kombinatorika složitá, já vím. Nu a Elischer ji nezvládl. Nepochopil v čem spočívá pasivní solidarita, píše-li, že dlužníky se může s úspěchem domáhat, aby věřitel požadoval plnění i po ostatních dlužnících. Nepochopil, že každý závazek s nedělitelným plněním nemusí být nerozlučný. Naprosto pominul zásadní problém jistoty poskytnuté věřitelem v aktivní solidaritě dlužníkovi. Vlastně celá tahle subkapitola nejenže nedodává čtenáři alespoň hodnotu zákona (což by beztak nebylo mnoho, vzhledem k tomu, že OZ výslovně pojednává jen o některých typech solidarity), ale dokonce čtenáři podává informace zhola vadné. Pomíjím fakt absence alespoň úvahy nad podstatou institutu, absenci úvahy nad korealitou a pouhou solidaritou... A samozřejmě to není jediná chyba. Autoři nevědí jaký je rozdíl mezi pravými a nepravými kontrakty in favorem tertii, nepojednávají o podstatě předsmluvní odpovědnosti (zda je smluvní či deliktní), nepochopili výchozí ideové ukotvení institutu laesio enormis,... No bylo by toho celkem dost. A opakuji, i tam, kde je pojednání správné, nejde pravidelně nad limit textu zákona. Chyby dělají i v citování judikatury. Tu citují starou, tu zase necitují novou (tak například chybí nejnovější judikatura zabývající se nepostupitelností závazků). Co je fascinující, to je rozhodnutí ohledně zařazení respektive nezařazení závazků z jiných právních důvodů. Jejich podstata je blízká náhradě škody, čili deliktnímu právu. Hovoří se ostatně o quasi-deliktech. Proč je dáte do učebnice závazků ze smluv? Tomu prostě nerozumím. Nejtěžší otázkou je nakreslit vztah náhrady škody a bezdůvodka. Tak proč je nedáte k sobě, ale oddělujete je? A to, mimochodem, na úkor komplexitě zpracování, které je tristně povrchní. Hlavně že tu máme pojednání o výměnku. Fakt krása. A šeky! Máme šeky, což je sice v podstatě mrtvá úprava, ale máme je. Tohle prostě není dobrá učebnice. Je to chaotické, nepřehledné a jen velice málo užitečné. Chjo...