O zemi beze studu

Max Kašparů sice v téměř každém odstavci opakuje, kterak je dnešní doba mělká a stejně tak její lidé a jejich myšlenky, jeho vlastní názory jsou přitom samy pohříchu povrchní a nejsou nic jiného, než směsí nabubřelé ignorance (zdá se, že sám sebe vidí jako osamocený pilíř morálky, vzdělání a správných hodnot, většinou ostatních pohrdá) a banalit. Škoda, že autor svoji kritiku „čtenářů jedné knihy“, tedy těch, kdo nejdou, jak sám říká, do hloubky, nevzdělávají se a nezajímají se, ale utváří si vlastní názor na základě povrchních seznámení, nevztahuje také sám na sebe. V knize mimo jiné praví, že nemá vůbec čas na čtení románů a podobně, ale že se naopak zabývá knihami tak, že je sám píše. Doporučil bych mu obrat – přestat psát a začít více číst. Slavení eucharistie je, jak známo, pro křesťany stěžejní záležitostí. Dalo by se říci, že se jedná o ohnisko jejich náboženského života, neboť Svaté přijímání pro ně představuje očištění a možnost spásy. Kašparů jako psychiatr přiznává, že jsou určité nešťastné manželské svazky, u nichž je rozvod nutný (uvádí, že třeba když je manžel psychopat) a tudíž jej v extrému i doporučuje. Jako duchovní ovšem trvá na tom, že takový svazek je setrvání v hříchu a tudíž se věřící eucharistické svátosti nesmí zúčastnit. Nemá lepší radu, než k přijímání nechodit a jaksi obecně setrvávat v lásce a ve víře. Co se týče jeho členství v klubu Sisyfos, čím dál více mi připadá, že se jedná o samozvaný kritický spolek racionálně uvažujících křesťanů (Grygar, Kašparů), kteří se spojením Boha a vědy nemají nejmenší problém. Problém ovšem pak mají se vším ostatním. Kdy dostanou rozum a uvalí Bludný balvan sami na sebe? O zbytku skoro ani nemá smysl mluvit – to je samé: nepozdravil, když vešel; neví, co se sebou; nemá v těle stud; dříve bylo lépe; krize hodnot; úpadek morálky atd. Chudák – tolik studoval a k ničemu mu to není.

"Proč by se měli politici ve službách mafií stydět lhát, krást a podvádět?" Vím, že pan Kašparů není dokonalý. Ale já znám hodně lidí, kterým pomohl přežít svá traumata. Ano, dnes je to starý, unavený, vyhořelý muž. A přesto si ho vážím. Kéž by každý vyhořelý člověk nadělal v životě tolik dobra, jako pan Kašparů. Knihu jsem četla v průběhu let dvakrát. Pokaždé z trochu jiného úhlu a přece se stejným závěrem: vyslovované pravdy nejsou vždy příjemné, nicméně jejich upřímnost, naléhavost, aktuálnost a přesah stojí za zamyšlení.