O smyslu českých dějin

Znala jsem jméno Josefa Pekaře jako jméno největší historiografické kapacity První republiky, ale zatím mě jeho dílo míjelo; věděla jsem, že se zabýval 10. stoletím, obdivoval husitství a věnoval se období (po)bělohorskému, trval na pečlivém vědeckém studiu původních pramenů a oponoval Masarykově pojetí dějin. Nic z toho mě nepřipravilo na rozkoš ze čtení výboru z jeho díla; výbor řadím mezi své "aha-knihy" (tj. každou chvíli se praštím do čela a říkám si "aha!" nad sděleným faktem, skutečností, myšlenkou - o kterých jsem se zatím domnívala, že je znám nebo jim rozumím - a ono to tak úplně nebylo, alespoň ne v souvislostech) a Pekaře mezi kapacity s mimořádně pronikavým myšlením a přitažlivým literárním stylem (což u historika a dokumentaristy není pravidlem). Pokud je vám třeba podrobných informací o době svatého Václava, o osobnostech typu Jan Nepomucký (a o omylu vížícímu se k jeho svatořečení), o hraběti Thurnovi, Valdštejnovi, Komenském a kolegovi Palackém, plus o mně zcela neznámých "sedláckých intelektuálech", Františku Janu Vavákovi ze 17. a Josefu Dlaskovi z první poloviny 19. století, neváhejte, tohle je ten pravý zdroj. A závěrečné sumarizační stati Smysl českých dějin a O periodisaci českých dějin - to je sen...

Josef Pekař byl důsledným žákem Jaroslava Golla a tak zde klade velký důraz na vlivy vnější, z ciziny, v níž Češi mnohdy hledali vzor a přejímali od ní obyčeje. Hned v 1. a 2. kapitole je sv. Václav (tj. jeho druhý, posmrtný život) ten, jímž jsme se (zásluhou legend, např. Kristiánovy) zařadili mezi křesťanskou společnost. Husitství chápe jako důsledek jednak gotické mentality a zápasení Čechů s Němci. Pekařova vědecká činnost a jeho nazírání z ní vyplývající významně ovlivnily dějepisectví jeho i pozdější doby. Pekařův výklad o smyslu (spíše o smyslech) českých dějin se příčí Masarykově představě o táborství jako nosném pilíři Čechů. Kritizuje samotnou představu o jednom smyslu našich dějin.