O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu

Drašnara jsem si zařadil mezi své oblíbené „enfant terrible“ české literatury. Křesadlo, Kahuda, Hakl, malinko Hrabal… Je smutné, že jsem ho objevil náhodou, více jak deset let po vydání... O knize – nebo chcete-li příběhu – nemá cenu cokoliv psát. Podobné knihy prostě leží hluboko na dně literárních vod a ti, kteří v těchto temných vodách rádi loví, si jí určitě najdou. Mohu jen říct, že se mi zavrtala hluboko do hlavy, že dokázala vzbudit silné emoce, že mé čtenářství prožívalo záchvěvy silné rozkoše…

Nemám slov a myslím, že slov není třeba ani vyhledávat, neboť stejně bych jen recykloval myšlenky, které tu už jednou byly, ať už 4000 let před naším letopočtem nebo přímo v tuto sekundu někde na jiné straně planety. O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu je kniha, která je přesně o tom, co napovídá název, totiž o revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu. Drašnar zde dokonale ukázal, že jediné, co se mění, jsou okolnosti, to ale nutně neznamená, že se mění i člověk, který má v sobě zabudovaný genetický kód, jenž ho determinuje. Kód = pouhé animální instinkty, zvířecí pudovost, která postrádá jakýkoliv intelekt, na kterém si lidé staletí zakládají. Tytéž myšlenky, tytéž činy, tentýž alibismus, tentýž oportunismus, tytéž strachy a tytéž tužby, jen v jiném čase a v jiném (a přesto tak stejném) člověku. Často se koketuje s myšlenkami reinkarnace, různých okultních společností a okultních věd a mnoho dalšího, na čemž se zrcadlí vysoká sečtělost autora, který text proplétá i různými aluzemi na ostatní díla (z hlavy mě teď napadá třeba Protokol sionských mudrců), která mnohdy mají co dočinění s nějakým tajemstvím. Tato kniha představuje prostě zaručenou kvalitu. Vypravěč zároveň předpověděl současnost, respektive popsal jeho dobu, toto políčko ovšem zůstává prozatím prázdné, protože nebylo prožito: "RAJSKÉ OVOCE POŽÍRANÉ STROJI, FEMINIZACE MUŽŮ, A CHAOS, KTERÝ MŮŽE BÝT ĎÁBEL, ALE NEZBYTNĚ NEZNAMENÁ ZLO... Toto je zatím prázdné. Zde budou lvi a citoslovce údivu." Nemohu si odpustit všeříkající úryvek z knihy: "Člověk v zásadě miluje být robotem. Člověk je robot. Podívejte se na nás. Tady jsme, dospělí chlapi v kriminále, kecáme o abstraktních teoriích, a jestli se ve vedlejších celách baví o tom, co ukradnou, až je pustí, nebo jak podplatit bachaře, aby jim koupil cigára, a jestli je venku válka, tak je to úplně buřt. Všechno už tady bylo. Co je hrozný, že už se o tom ani nedá nic říct, napsat, namalovat, bylo to popsaný k poblití. Člověk není nikdy originální, říkal jeden můj přítel, přesně když si myslíš, jak vzácný, nový a objevný je okamžik tvého bytí, milion lidí někde dělá a myslí to samé. Představte si, že právě teď to miliony chlapů strkají milionům ženskejch mezi nohy a myslí si, jak nejsou originální. Jsme smečka, pane kolego, smečka, která za noci, jako je tato, podléhá pradávným instinktům. Je to prostá dynamika mysli. Na tom není nic originálního. Je to předvídatelné."