O Maurince a Lojzíkovi

Při čtení pětice pohádek, teda spíš čtyř pohádek a jedné minipohádky, nebo ještě přesněji mikropohádečky, která místo závěru představuje vypointované poselství, tak při čtení toho skvostu, pěkně ilustrovaného Marianou Dvořákovou, se vám, milí čtenáři, usadí na rtech bezděčný úsměv. Možná vám tvář na chvilku ustrne v nyvém pohledu, jako měl princ Vilemín, ale nebojte se, tesknit nebudete. Proč? Protože Radůza tyto moderní pohádky, které na sebe volně navazují, také namluvila. Tak si je můžete pustit a zaposlouchat se do Radůzina podmanivého, energického hlasu. Líbí se mi, jak autorka oslovuje čtenáře a udržuje s nimi kontakt - je patrné, že primární nápad byla asi mluvená podoba. "A nebojte se. Tohle je pohádka a každá pohádka má šťastný konec. Tak se přestaňte vrtět v postýlce a poslouchejte, jak to bylo dál." (s. 7) Radůza si hraje se slovy a vymýšlí jednoduché nápady. Pobavil mě princův inzerát. "Mladý princ, 198/89, vysokoškolák, nekuřák, abstinent, svobodný bez závazků, s vlastním zámkem 64+12, 15x koupelna s WC, zahradou a hospodářskými budovami, hledá milou, pohlednou, nezadanou dívku se zájmem o motorová vozidla, šachy a hru na žesťové nástroje. Zn. Spěchá." (s. 19) Poučil jsem se, že i královská dítka se ve škole učí "vyňatá slova a kreslí slepou mapu" a že i turecký učenec v Izmiru umí recitovat Nerudovy básně. Pocta češtině, moderní čapkovské pohádce.

Právě jsem ji dočetla (v rámci povinné četby na VŠ :) ) Pro děti možná tak úplně ne, viděla bych to spíše na společné čtení, některé věci nemusí děti pochytit, ale rodiče určitě pobaví. Příběhy jsou pěkně propletené, celá knížečka je útlá, ale čtivá. Je tu spousta odkazů na současné reálie, taková moderní pohádka. Ilustrace jsou jednoduché.