Knihu jsem přečetla opravdu rychle a snadno. První polovina má více charakter deníku, popisuje dětství malého autisty a boj jeho i jeho rodičů se zařazením do společnosti "zdravých" spoluobčanů. Je nesmírně vtipná, sarkasmus je ostrý jako břitva. Stylem humoru připomíná trochu Woodyho Allena. Já se považuji za psychicky zdravého, společensky ukotveného člověka, ale překvapilo mě, kolik drobných detailů v mých vzpomínkách z dětství se shoduje s těmi Josefovými. Druhá část knihy už nemá charakter vyprávění, je spíše zamyšlením nad podstatou samotné "diagnózy" a toho kde je chyba, nad rolí většinové společnosti v soužití s autistickou menšinou. Vřele doporučuji !

Myšlenka knihy by se dala shrnout následovně: O tom, kolik je ve společnosti nenormálních lidí, rozhoduje to, jak úzce si definujeme to, co je normální. A musím říci, že s autorem souhlasím. Proč trestat děti za to, že nedokážou samy odhadnout pravidla, která jsou přitom umělým výtvorem a liší se podle kulturní oblasti? Dílo čtivě přibližuje těžký život inteligentního člověka, který je přitom odsouzen k neúspěchu, protože je autistou. Dojem kazí jen konec, sice poučný, ale poněkud suchopárný.