O Kátě, která chtěla být dědečkem

Nádherná záležitost, jak příběhově, tak i ilustracemi. S dcerkou (6,5) se nám knížka moc líbila.

Možná se autorce úplně nepovedlo zdůraznit, co chtěla říct, ale mně se to docela líbilo, jak text, tak obrazový doprovod. Ilustrace jsou velmi netradiční, takové obří, ale beru to jako pohled mrněte - jako malé mi taky všechno připadalo větší, takže chápu, že mohutný děda s břichem a velkýma rukama se dítku podle ilustrátora může jevit takhle. A barevnost některých stránek je skvělá. Hlavní znaky dědečků jsou zajímavé - asi bych se s dětmi pobavila o tom, co je typické pro našeho dědu, jestli bychom také něco tak výrazného našli. Minimálně jeden rys ale bude společný všem: "dědečkové nikdy, nikdy nechvátají; dny před sebou tlačí, jak se jim zlíbí". Jsem si jistá, že právě tohle ocení každé dítě, které od rodičů velmi často slyší pobídky typu dělej, přidej, zrychli, pohni, neloudej se . . . Chápu rodiče, sama jsem tohle dělala, i když spíše výjimečně a jen nerada, ale školka/škola/práce prostě nepočká a nástup do ní je většinou pevně daný. Právě proto je skvělé dědečkovat, no ne? P.S. Nejprve jsem se cítila dotčená, proč nechce Káťa taky babičkovat. Ale potom jsem si to sama pro sebe zdůvodnila a jsem si jistá, že většina dětí na to taky přijde. Další (genderově nevyvážené) plus pro tuhle knížku, alespoň pro mě. P.P.S. Vy jste věděli, že šedivění vlasů může způsobovat nedostatek B12? Já tedy ne, a přitom mi diagnostikovali chorobu zaviněnou právě nedostatkem tohoto vitamínu. Ještě že čtu dětské knihy, díky Káťo!