O čem si budeme povídat dnes?

Děti často neumí říct, co cítí. Ne proto, že by nechtěly. Jen pro své emoce ještě neznají ta správná slova. Strach, pochybnosti, stydlivost, hněv… Někdy ani my dospělí nevíme, co s nimi. A právě v takových chvílích mohou být pohádky tím nejlepším pomocníkem. Nová dětská kniha O čem si budeme povídat dnes? přináší osm laskavých příběhů, jejichž malí hrdinové se učí porozumět svým pocitům. Seznámíme se s Toníkem, který pochybuje o svém kreslení. S Petříkem, jenž má strach jezdit na kole. S Karličkou, která si dny ve školce představovala úplně jinak. S Kvidem, který je zmatený z množství nových změn. A s dalšími dětmi, které se učí bojovat se svými obavami a hledat odvahu. Na konci každé pohádky čekají na děti otázky. Nejen o tom, jak se cítí, ale i takové, které je vedou k tomu, aby si všímaly hezkých věcí kolem sebe nebo přemýšlely, co by udělaly v různých životních situacích. Třeba kdyby se ztratily nebo jestli znají jména svých rodičů. Moji dceru bavila právě tahle část úplně nejvíc. Otázky krásně rozvíjejí fantazii a děti přirozeně vedou k povídání o vlastních pocitech. Kniha je doporučována od 4 let, tady ale půjdu trochu proti doporučení vydavatele. Ano, hlavními hrdiny jsou děti z mateřské školy a témata jsou malým dětem blízká. Jenže jednotlivé příběhy jsou poměrně dlouhé pro tak malé děti, a i text je náročnější. Navíc některé otázky i samotné emoce už vyžadují více vysvětlování. Proto bych ji doporučila spíše od 6 let, kdy děti začínají chodit do školy. Příběhy se mi ale líbily. Lidské emoce jsou v nich vysvětlené velmi citlivě a laskavě. A právě takové knihy mohou být krásným začátkem společných rozhovorů o tom, co se děje v dětském srdci.

Měla jsem od knížky velká očekávání, která se zcela nenaplnila. Přesto knihu hodnotím velmi kladně. Při čtení s dětmi se dozví jak zvládat různé situace, můžeme si o tom s nimi povídat, zkoušet si to. Líbí se mi, že je to podané pro děti a vysvětleno, co se děje, když nás zaplaví nějaká emoce a co s tím dělat. Je mi jasné, že malé děti to takto zcela nedají, ale to, že to poslouchají, vnímají, zkouší je skvělé.