Nalezenou minulost jsem četla krátce po jejím tuzemském vydání před 20 lety. Zaujala mě a některé pasáže si z ní pamatuji dodnes, i když na mě přes sdělnou hodnotu a literární kvalitu přece jen působila trochu studeně. Podle slov autorky v knize O čem se nemluví zamýšlela po smrti své maminky sepsat autobiografický příběh o nich dvou, ale namísto něj nakonec vydala, jak sama říká, až "akademické" dějiny matčiny české rodiny. O čem se nemluví má být v rámci volného trojdílného cyklu (s úvodními Dětmi holocaustu) naopak otevřenější zpovědí ve vztahu k rodině, láskám, životním postojům... Otevřela jsem knihu bez konkrétních očekávání, nezjistila jsem si dokonce ani originální název „The Long Half-Lives of Love and Trauma“. Během čtení mě tak občas zaskočila vypravěččina rozkolísanost, neplánované úniky z reality, výpadky paměti… Postupně, když se začínal odhalovat skutečný námět, tedy v dětství (domněle nebo skutečně) prožité trauma, se tyto postupy objasnily, ale přesto pro mě byla dlouhá analýza doprovázená podrobným popisem návštěv psychiatra nakonec už velmi těžko stravitelná. Helen Epstein si vážím za její důkladnost, novinářskou etiku, touhu po objektivním pohledu a hledání pravdy. Právě pro nesporné sympatie k ní jsem závěrečné desítky stránek vydržela. Téma není nezajímavé a popis historických okolností, jakkoli úsporný, má svou výpovědní hodnotu. Ale přiznávám, že bych radši autorku vnímala jako bystrou, silnou a soudnou ženu. Přeji jí, pokud popsané vyústění své cesty pokládá za úspěšné, ale bojím se, jakkoli je mi to líto, že o uzavření ve skutečnosti nejde. A ani při hledání všech dobrých důvodů upřímně nechápu detaily, do kterých byla ochotná zajít nejen při svých četných hovorech s přáteli i odborníky, ale zejména při psaní této zdánlivě útlé knihy. Po úvodních stránkách jsem chtěla hodnotit 4 hvězdičkami, v poslední třetině knihy jsem se přiklonila ke 3 a po dočtení ani nevím, co doporučit. Snad radši: zajímáte-li se o historii a holocaust, přečtěte si Nalezenou minulost.