O Bohu a pelikánech

„Jak je možné, že ti, kdo věří v Boha, který stvořil všechna zvířata a miluje veškeré tvory, mohou přihlížet krutosti vůči stvoření tak lhostejně? Jak je možné, že tak dlouho odmítali hovořit o lidské odpovědnosti vůči ostatním živočichům? Patrně se brzy dočkáme času, kdy odpověď bude stejně těžká jako odpověď na historii křesťanské tolerance, ba dokonce obhajoby, otroctví.“ Úvodem je asi nutné říct, že z pohledu katolické dogmatiky se to tady jen hemží herezemi. :-) McDaniel zpochybňuje všemohoucnost Boží, neměnnost Boží, a dokonce s poměrně značnou vážností naznačuje možnost spásy pro pelikány a další mimolidské obyvatele našeho světa (to už mi přišlo trochu hodně odvážné a spíš než k teologickým úvahám mi to dalo vzpomenout na Pratchettova Sekáče :-). To myslím nelze u teologické knihy úplně pominout – je jistě v pořádku zpochybňovat cokoli, ale nesoulad se základními pravdami křesťanské nauky(které vyjadřují nejen akademické závěry církevního magisteria, ale i smysl pro víru celého Božího lidu) je myslím nutné konstatovat a pokusit se je obhájit. Ale je možné, že tento pocit nereflektovaného rozporu je dán mojí neznalostí procesuální teologie; možná, že McDaniel prostě očekává čtenáře s vyšším znalostním backgroundem. I tak jsem ale četl s velkým zájmem a na mnoha místech souhlasil s tvrzeními, které autor předkládal. Zjevně nejen já, protože ozvuky jeho důrazů je možné najít i u environmentální encykliky papeže Františka (bez těch herezí, samozřejmě), sice s jinou terminologií, ale třeba McDanielovo biocentrické křesťanství docela koresponduje s Františkovým antroporelacionalismem. A výroky o čase nadřazeném prostoru a celku nadřazeném části zde také snadno rozpoznáme. Příroda je v textu popsána jako vzájemně propojený biotický systém, ve kterém má každý subjekt význam pro celek, ale také svoji vlastní hodnotu. A to nejen hodnotu užitkovou (instrumentální), ale i spirituální. Protože vše Bohem stvořené je dobré a ke všemu dobrému je třeba se dobře chovat. McDaniel v tom navazuje na tři veterány environmetnální etiky (Albert Schweitzer, Aldo Leopold, Peter Singer). Nejdelší kapitola kniha je věnována postpatriarchálnímu křesťanství. Zde jsou patrné myšlenky ekofeminismu, které kritizují přehnaný důraz na ekonomickou užitkovost, dualitu (implicitní dělení všeho na dobré a špatné) a mocenské pojímání vztahu k přírodě i společnosti (ve smyslu: „silný se neptá, silný si bere“). O ekofeminismu toho česky zatím moc vydáno není (stejně jako o feministické teologii obecně), tak jsem byl vděčný za tohle obecné uvedení do tématu. Důraz na péči, lásku, přátelství, důvěru, vzájemnost a vztahovost v protikladu k panovačnosti, dobývání a kořistění mi byl velmi blízký, stejně jako podpora etické praxe založené na rovnocenném organickém soužití všech aktérů našeho křehkého světa. Četl jsem tuhle knihu rád i proto, že obecně ukazuje křesťanství jako náboženství schopné růstu, které se neobrací k minulým modelům a bájným zlatým časům, ale je orientováno na budoucí naděje a úkoly. Těšilo mě být vystaven zpochybňování toho či onoho v církevním učení platného a zaběhnutého, zdánlivě nenapadnutelného. Stejně jako pan McDaniel si totiž myslím, že „víra svobodně vystavená nejistotě bere vážně dynamickou povahu Boha, jak ji líčí Bible.“ Ne se vším jsem souhlasil, to zdaleka ne, ale za dialog na stránkách této inspirativní knihy jsem byl vděčný, obohatilo mě to. Jen mi přišlo líto, že (alespoň soudě podle statistik zde) u nás nikoho nezajímá. „Jde o budoucnost, jakou zřejmě toužebně vyhlížel i Ježíš, když uzdravoval nemocné a zvěstoval dobrou zprávu chudým. Touto budoucností je šálóm: láska a spravedlnost mezi lidmi, harmonické soužití s přírodou a společenství s Bohem. To znamená, že v zájmu šálómu pro ženy i muže a v zájmu věrnosti Bohu, který nás k tomuto šálómu neustále vábí, se křesťané mohou kát (tj. odvrátit) od způsobů myšlení, vnímání a jednání, které jejich předchůdci tak často ztělesňovali. Mohou činit pokání z patriarchátu a napomoci tak k proměně tradice, kterou spoluvytvářejí mohou ji posunout od toho, čím dosud byla, k tomu, čím teprve může být.“