Možná maličko nešťastně zvolený název, který však bezděčně vystihuje podstatu jednotlivých příběhů. Noah Van Sciver píše i kreslí podmanivým způsobem, nadto o světě a hrdinech, kterým dokážete porozumět, protože na tom nejsou o nic víc jinak než vy sami. Problém přichází v okamžiku, kdy pochopíte, že odbočky, postřehy či náznaky nejsou nijak vypointované. Není to pravidlo, základní osnova vždy stojí na zvratu, který povídku úsměvně zakončí. Ale jakmile dojde na autobiografické vzpomínání, má autor tendenci vytahovat na světlo detaily, které buď nedá do kontextu, nebo nenechá vygradovat. Zároveň ale umí strhnout všedním plynutím života, aniž by potřeboval vyjímat se v davu pomocí vulgarismů či hrubého násilí. Navíc, čím je příběh delší, tím lepší; jen se člověk musí vyrovnat s tím, že smysl je v samotném vyprávění, ne v jeho konci. Největší zklamání pak přinesl závěrečný rozhovor, ve kterém oba zúčastnění dávají najevo, jak děsně jsou dospělí, když pohrdají seriálem The Big Bang Theory.