Normální dítě

Kniha Normální dítě je pro mě přesně tím titulem, který v dnešní době plné tlaku na výkon a dokonalost nesmírně potřebujeme. Příběh čtrnáctileté Anežky mě vtáhl od první strany, protože autorka dokázala trefit hřebíček na hlavičku v tom, jak dnes v mnoha domácnostech vypadá moderní dětství pod drobnohledem. Sledovat Anežku, která se snaží vymanit z úkostí na samotě u lesa, bylo chvílemi až mrazivé, respektive mrazivý bylo chování její maminky, která si vůbec neuvědomuje, co způsobuje. Tereza Kopecká mistrně ukazuje, kam až může zajít přehnaná péče o děti. Maminka v knize dělá všechno s dobrým úmyslem - nechce nikam Anežku pustit samotnou, dokonce ani nepracuje, aby se jí mohla plně věnovat - ale právě ta snaha mít doma "normální dítě" vytváří kolem Anežky neviditelnou klec. Člověku se při čtení svírá hrdlo, když vidí, jak ta největší láska a starostlivost může paradoxně nejvíc ubližovat. Čtení této knihy ve mně vyvolalo obrovské množství emocí, včetně touhy s již zmíněnou maminkou zatřást a říct jí ať už tu Anežku nechá sakra dýchat. Moc se mi líbil kontrast mezi organizovaným světem Anežčiny rodiny a nespoutaným Vilémem. Právě vedle něj se ukazuje, že cesta k uzdravení nevede přes tabulky a pravidla, ale přes svobodu být prostě a jednoduše sám sebou. Kniha je napsaná neuvěřitelně čtivě a realisticky. Nedává žádná laciná moudra, spíš jen nastavuje zrcadlo tomu, jak moc rodiče mohou své děti svazovat vlastními strachy. Za mě je to jasných pět hvězdiček a povinná četba nejen pro náctileté, ale hlavně pro rodiče, aby včas poznali, kdy je dobré "povolit stisk".

“Co je ti po lidech? Mysli na sebe.” Anežka je čtrnáctiletá holka, která ráno bydlí v Plzni a večer už někde na samotě. Navíc trpí úzkostnou poruchou a podle rodičů, tedy spíš matky, jí udělá nejlíp změna prostředí, kde je klid, žádná auta a skoro žádní lidé. A stane se z ní tak “normální dítě”. Minimálně jeden člověk se tam ale objeví - Vilém. Je v podobném věku a rovněž má nějakou poruchu. Ale Anežce je s ním hrozně moc dobře a její záchvaty jakoby téměř zmizely. Jenže tím ztrácí její matka nad Anežkou kontrolu a to je velký problém. Po čase si Anežka začne myslet, jako by její stav způsobila svým chováním matka - všechno za ni rozhoduje, všechno ví líp a Anežka jen přikyvuje a tiše souhlasí. Kniha je určena čtenářům od 11 let a já jsem z ní maximálně nadšená. Je vyprávěna z pohledu Anežky a za mě velmi reálně. Hezky čtenářům přibližuje, co Anežka cítí a jaký je život s úzkostnou poruchou. Moc se mi líbilo, jak si začala stát Anežka za svým a vnímala, jak je to s jejím stavem. Začala trochu vystrkovat růžky a osamostatňovat se a to jí vlastně dělalo dobře. Vilém jí tak otevřel oči a ukázal, že se není čeho bát. Chování matky a její potřeba kontroly nad Anežkou byly šílené, ale na konci čtenář pochopí, proč se tak chovala. Za mě tedy doporučuju nejen mladším, ale i dospělým čtenářům - třeba se v chování matky někteří poznají a otevřou se jim oči, jak mohou na děti působit. Za mě je do skvělá kniha a určitě doporučuji.