Pavel Verbíř teplické literatury se vrací s dalším literárním smykem a tentokrát to je ještě o krok zběsilejší než předchozí Vyprávění nočních hubeňourů. Zatímco v antologii hororu padlo 10 jmen a třicet údajů za stránku, tady se to leští stylem nekonečno diskotéka kosmodrom. Pomalu jsem nevěděl, jestli beru drogy, nebo čtu knížku. Občas jsem měl v hlavě takovej guláš, že jsem si chtěl do uší nasypat pět knedlíků. A to je asi největší mínus týhle knížky - bude bavit lidi v knížce zmíněný, nebo lidi z teplickejch hospod. Linhartovy eskapády jsou vtipný a popisuje to jako bůh švandy, ale neodnesl jsem si z toho nic. Kromě tedy chutě se s ním někdy vylejt.

Je to smršť a občas je to guláš. Zatím ale nejlepší co jsem od Linharta četl. Autentická, nebo skoro autentická zpověď teplickýho dekadenta na léta devadesátá až takřka po současnost. Narozdíl od často absurdních mikropovídek a hříček působí tahle knížka kompaktně, a to především díky zpovědi a mnohdy delirátním ale o to hutnějším vzpomínkám hlavního protagonisty, jímž je sám autor. Zaměřuje se především na severočeský (nejen) literární vesmír a lidi kolem něj. Občas si Linhart zahartusí a vyleje olej na papír. Autor obnažuje svý nitro leckdy nabubřele ale stylově.