Noční vlaky

Po delší době skvělá překladová sbírka od Petra Zavadila. Ne že by toho za poslední roky Petr málo přeložil, naopak, je toho spousty, ale většinou to byli básníci tak nějak mimo můj vkus, často příliš řízní, taková ta poezie pneumatikální obraznosti a rádoby neotřelé slovní ekvilibristiky. Poezie, která se tváří provokativně a rádoby originálně, ale ve výsledku je to spíš nabubřelá nuda. Tedy jak pro koho... No nic, to jsem ale odbočil. Teillier, to je něco jiného, to je básník, který má dle mého blízko (z těch Petrových překladů) třeba k Valentemu a Robaynovi. Tedy alespoň tím jak dobře se to čte a jakou to má melancholickou atmosféru a obraznost. Přitom Teillier nevrství nějaké úžasné obrazy, ale naopak, často jsou to úplně všední věci jako džbán vody hozený do tmy. Skvělý výbor a po delší době sbírka, která mě dokázala zaujmout. Doporučuji.

Hypnotická poezie, která se často odehrává ve sféře stínů, stínů vlaků, nástupišť, které projíždí a jsou jakoby sledovány (trainspotting?) ve svém vlastním magickém momentu, stín milenky, která chodí tmavou místností (a vy vídíte její siluetu - to je univerzální motiv, skoro až noirový), ale taky nepostrádají jistou alkoholickou ukecanou rozvláčnost a vůbec, nazvdory tomu, že si Jorge Teillier "ošoupal lokty ve všech krčmách" tam zase až tolik na básnění o chlastu nedojde, zejména čím delší básně jsou, tím slabší. Ale co je na Teillierovi, jehož otec přišel do Chile z Francie (coby komunistický aktivista), zajímavé je jeho soustředěnost na Chile jako takové, jako autor totiž sám vyčítal mnoha význačným krajanům jejich kosmpolitní psaní, které se odpoutává od jejich země. Zároveň ho divoká politická situace minulého století přiměla po ztrátě mnoha přátel hodně zhořknout, začal víc pít, nosil u sebe pistoli, říkal, že s ní spáchá sebevraždu, ale nakonec mu byl osudným alkohol. "Když milovaná každodenní slova ztrácejí smysl a nemohou pojmenovat ani chléb ani vodu ani okno a každý dialog je falešný krom toho, který vedeme s naším zoufalým obrazem, ještě se lze dívat na potrhané ilustrace v knize mladšího bratra, je dobré zdravit talíře a ubrus na prostřeném stole a vidět, že si ve staré almaře zachovává radost višňový likér, který uvařila babička, a jablka uložená na později Když už je tvar stromů jen mlhavou vzpomínkou na svůj tvar, lež vymyšlená kalnou pamětí podzimu, a dny jsou zmatečné jako půda, kam nikdo nechodí, a krutá bělost věčností nutí světlo, aby prchalo samo před sebou, cosi nám připomíná pravdu, kterou milujeme před poznáním: větve se lehce nalamují, holubník se plní tlukotem křídel, stodola znovu sní o slunci, rozsvěcíme na oslavu bledé svícny v zaprášeném salonku a ticho nám vyjevuje tajemství, které jsme nechtěli poslouchat." (...) "Nevěrná jako křídlo nevěrných ptáků, Navždycky budeš má: Eukalypty krvácely, slepý kůň odešel dodýchat mezi koleje, Protože nechtěl vidět konec naší lásky, Zatímco uvadaly zlaté náprstky zaseté šílencem. Navždycky budeš má. Nevěrná jako křídlo nevěrných ptáků."