Nikde tu jsem

Stává se mi opravdu zřídkakdy, že lituji peněz a času, které jsem vložila do literatury, ale u této knihy se mi to "poštěstilo". Při čtení jsem měla neodbytný a neutuchající pocit dejà vu, jako bych se se všemi aspekty příběhu i stylu vyprávění a vyjadřování už setkala v jiných knihách českých spisovatelů dnešní doby (zoufalá neoriginalita většiny současných českých autorů je kapitola sama pro sebe). Musela jsem se pousmát, když jsem v tiráži postřehla jméno Miloše Urbana jakožto odpovědného redaktora, protože se mi zdá, že Koudela v textu vykrádal právě jeho poměrně výrazným způsobem, ačkoliv ne právě zdařile (na mysl mi při čtení knihy opakovaně vyvstávala především kniha Sedmikostelí). Co se týče jazykové korektury/redakce textu (bohužel mi chybí znalosti týkající se rozdělení zodpovědnosti za kontrolu textu), někdo by si zasloužil dostat výpověď. V textu se to hemží chybami pravopisnými i stylistickými. Nevím, jak to vnímají jiní čtenáři, ale mě dohání k šílenství, když se v textu objevují pravopisně chybně psaná slova jako například "chlorofil", neustále se opakuje citoslovce "he he" nebo se střídá spisovný a nespisovný tvar přídavného jména v rámci jednoho souvětí (a to nejsou jediné nešvary, které vás v textu můžou vyděsit. Charaktery postav jsou vykresleny nevěrohodně, chovají se křečovitě, nepřirozeně. Co se týče příběhu samotného, byl plytký a beze stopy invence, stejně jako styl vyprávění. Měla jsem pocit, jako by se jednalo o text účastníka kurzu tvůrčího psaní. Co mě však zaujalo, byly kapitoly věnované Věře a Petek, ty se autorovi opravdu povedly a věřila jsem mu každé slovo. Škoda, že byly utopené ve zbytku textu, který za moc nestál.