Nežádoucí svědek

Paměti nebo lépe řečeno vzpomínková próza paní Markéty Brouskové, která v roce 1969 emigrovala do Stuttgartu. Popisuje setkání s jinými emigranty i chování místních obyvatel. Styl psaní je drsný a mnohdy opravdu sarkastický,. "Ve Švábsku se člověk musí narodit. Místní mi připadali jako spiklenci. Tulili se k sobě a jen po očku pozorovali, jak si počínáme. Byli sice zdvořilí, ale dávali nám rádi najevo, že jsme utkáni z úplně jiné látky. A pokud to někdy mysleli dobře, tak jsme jim prostě nevěřili. "Koukám, že jste klukovi pořídila bytelné kozačky," pochválila mě synova třídní učitelka. "Máme listopad," poznamenala jsem s údivem. "Řekové dětem zimní boty nekupují. Nechají je od vánoc do velikonoc marodit." "Já jsem z Prahy." "Ach božíčku, můžete mi prominout." "Vyprávěj mi něco o emigraci!" vyzvala mě v prvním desetiletí 21. století statná sedmdesátnice E. H., počátkem padesátých let velmi pohledná svazačka, opovrhující všemi pražskými buržousty včetně rodičů. Ale jejich vinohradským činžákem v roce 1991 přirozeně nepohrdla." "Chci slyšet jenom něco hezkýho, smím-li bejt tak smělá." "Smíš," zasyčela jsem.

Skvělá knížka. Paní Brousková vypráví příběhy, zážitky z dob před emigrací a po emigraci. Zazní různá známá i mně neznámá jména, byla jsem z knížky nadšená. Není to nic, co bych mohla číst ve vlaku nebo na pláži, potřebovala jsem klid a soustředění. Malinká nenápadná knížečka, na kterou jsem narazila jen díky recenzi v Reflexu a jsem moc ráda, že jsem si ji koupila. Uvedla bych z ní dva citáty, které mě zaujaly a myslím, že obsah celkem vystihují: "Všechno je jinak!" ""Umění není alibi," skandoval obr v županu, "svíčkový báby běhaly do kostela, aby je minula muka pekelná, která vylíčil Lazar, když byl vstal z mrtvých. Dneska si každej pustí Kryla a má se za odbojáře. Poskytuješ rozhřešení a vykoupení v rozpustný formě. Seš s vodpuštěním katolický Nescafé." (řečeno Karlu Krylovi)