Newyorské blues

Návrat do New Yorku nedaleké budoucnosti byl přesně tak plný klišé a zoufale neoriginální, jak jsem se po prvním dílu série „Virex“ obávala. Noir detektivka sice má mít určité klasické ingredience, pokud však autor nedokáže vytvořit zajímavé postavy a příběhem nudí, pak je to pro čtenáře ztráta času. Hal Halliday má nový případ: najme si jej slavná herečka, aby vypátral její pubertální ségru. Detektivní linie je poměrně chudobná, náznaky akce ničím nestrhnou, účinkující se občas chovají nelogicky a co je nejhorší, všechni mi byli naprosto ukradení. Charaktery bych rozdělila do tří kategorií: zbytečné (policisté + padouchovi poddaní), otravné (všechny vystupující osoby ženského pohlaví), lhostejné (hlavní hrdina + všichni ostatní). Co dodat? Nezáživné až toporné dialogy jsem měla chuť přeskakovat, citové problémy Hallidaye a jeho mladistvé schovanky byly na přesdržku, nápady v souvislosti s budoucími technologiemi nulové, nebo přímo působící jako ze zlatých sedmdesátých (ostudné pro scifko vzniklé ve 21. století). I kdyby byl překlad včetně redakčních prací bezchybný, což není, dojem z „Newyorského blues“ by se tím nevylepšil. Velmi vlažný zážitek, ani solidní Doležálkova obálka tentokrát nezvedne hodnocení nad slabý průměr.

Oproti prvnímu dílu sem se u této knihy, tak dobře nebavil. Sice se mi líbí téma virtuální reality i příběh samotný, ale vše se odehrává v takovém klidném tempu. Závěrečný finiš bych si tedy představoval trochu více dramatičtější. Uvidím poslední díl...