News of the World

Pěkné, čtivé, napínavé a dojemné. Hlavní postava je moudrý sedmdesátník, vdovec, otec dvou dcer, který má válečné zkušenosti i vřelý vztah k tištěnému slovu. O tom, jak zvládne nelehký úkol, který mu osud přihrál do cesty, je tato poutavě napsaná knížka.

Velká spokojenost, moc se mi to líbilo. Zprvu jsem pořád srovnávala s knihou Opravdová kuráž - v centru dění děvče, divoký (jiho)západ druhé půle 19. století, obtížné dlouhé cestování včetně zejména nebezpečí od indiánů (a jiných nekalých živlů), zfilmováno - neviděla jsem (a nepovedená obálka, nic neříkající). A hlavní dospělí mužští hrdinové byli v obou případech inspirováni bývalými legendami divokého západu. Ano, tyto podobnosti byly, ale rozdílů nemálo. Tady se pohybujeme po Texasu v bouřlivé době bezvládí, s bílými, černými a barevnými (Španěly/Mexičany) a dívčina je sotva desetiletá, ovšem již plně vychovaná po indiánsku, tudíž sice bez civilizovaných projevů, zato okamžitě schopná se bránit zuby nehty, a to i nadmíru chytře (do nábojnice deseticenty, no, páni). A také jejím najatým průvodcem od osvobození od únosců Kajavů u Červené řeky (Wichita Falls) ke zbytku její německé rodiny hluboko na jihu v San Antoniu, kterým je sedmdesátník, ostřílený voják, od mládí kurýr a běžec, později tiskař, milovník slova, nicméně nyní ve vyšším věku se věnujícím přinášení "zpráv ze světa" - nakupuje americké i cizí noviny, cestou z nich vybírá zajímavé články, které pak za mírnou úplatu předčítá po večerech v městech a místech, kudy projíždí a kde si na to najme sál. Kupodivu dění v naprosto neznámých koutech světa zajímá mnohé, i drsné kovboje, dokonce někdy víc než co se děje za humny (od místní politiky se Kapitán drží striktně dál). (Rozdíl na první pohled zřejmý, totiž že jednu knihu psala žena, druhou muž, a navíc v odstupu půl století, ten moc vlastně patrný není, možná jen v hyperkorektnosti a upřednostnění indiánských zájmů oproti zlým bílým u této novější knihy od aktivistky domorodých národů.) Autorka se držela svého záměru a ukázala, že se Čo-hana (Johana) leccos naučila o běloších a od Kapitána (Kep-dun) Kidda za dobu společného nebezpečného cestování, neboť si z dětství nepamatovala prakticky nic, ani jazyk (tedy v jejím případě němčinu), ale kajavská výchova v ní byla tak zakořeněná, že se nezbavila ani přízvuku ani divoké povahy a ostražitosti. A integrace do studené německé komunity, kde ji nikdo nevítal láskyplně, ale jen jako pracovní sílu, možná opravdu nebyla. Takže to nakonec Kapitán vyřešil po svém, a srovnal se i se svým svědomím ohledně svěřeného úkolu. "Kapitán vyšel ze svého hotelového pokoje, zamkl za sebou dveře a zůstal stát na chodbě. Zevnitř se ozval smutný indiánský nápěv. Mohlo to znamenat cokoli - že je se vším smířená, že se chystá oběsit na záclonové šňůře nebo zapálit pokoj, nebo že půjde spát." "Život možná není nic jiného než nošení zpráv. Žijeme, aby mohly chodit zprávy. Třeba je to jen jedna zpráva, kterou dostaneme při narození, a ani nevíme, co se v ní říká. Nás osobně se možná vůbec netýká, ale musíme ji nést životem a nakonec ji, zapečetěnou, doručíme."