Nevěsta z Dračího dvora

Nebylo to vůbec špatný. Příběh šlape.... ale.... no.... něco tomu prostě chybí. Je to trochu... hm...já nevím... ploché? Nicméně do dalšího dílu určitě půjdu, protože příběh má potenciál, tak uvidím zda bude mít druhý díl už šmrnc. :-)

Když večer rozečtete knihu, dáte si „jen“ pět kapitol a druhý den v práci se modlíte, aby už byl konec směny, protože potřebujete jít domů a tu knihu co nejrychleji slupnout… tak je to opravdu velké utrpení, které jsem si rozhodně nezasloužila. Ale dost keců. Jdeme na recenzi. Příběh je z pohledu Wren a Arrika. Wren není žádná princeznička, která by poslušně seděla v koutě a čekala, až jí někdo řekne, co má dělat. Má vlastní hlavu, umí se ozvat a její výbušnost mě bavila. S trpělivostí je na tom totiž asi stejně jako já. Arrik je přesně ten nepřítel, kterého byste měli chtít nenávidět. Jenže znáte to… jakmile vám autorka začne ukazovat, co se skrývá pod maskou krutosti, začíná být zle. A navíc používá oslovení „má paní“. No… a tady jsem skončila být nestranná. Pro tohle oslovení mám totiž obrovskou slabost, protože přesně tak mi říká i můj manžel. Takže Arrik měl trochu nefér výhodu. Překvapilo mě, kolik toho autorka dokázala nacpat do tak krátké knihy, aniž bych měla pocit, že jen sprintujeme od jedné události ke druhé. Pořád se něco dělo, příběh měl spád a stránky mi mizely pod rukama. A co mě mrzí? Že je tak krátká. Ve chvíli, kdy jsem se do toho světa pořádně zabrala, byl konec. A ten mě rozhodně přesvědčil, že druhý díl budu potřebovat okamžitě, jakmile vyjde.