Netvoři a kritikové

Kniha zejména pro Tolkienovy fanoušky a jazykové a literární vědce. Jelikož patřím pouze do první skupiny, narážel jsem často na svoji neodbornost a proto jen to průměrné hodnocení. První dva eseje se zabývají staroanglickým eposem Béowulf. V prvním, "Béowulf: Netvoři a kritikové", podává JRRT svůj pohled na toto dílo zejména z literární stránky u druhého, O překládání Béowulfa , se zaměřuje zejména na lingvistický rozbor a "pasti", které číhají na překladatele do moderní angličtiny. Tady jsem na svou neznalost narážel nejvíc. Podobným způsobem se autor zabývá básní Pan Gawain a Zelený rytíř ve stejně nazvaném třetím eseji. Klade v něm však také velký důraz na přiblížení dobové atmosféry doby vzniku (14. stol.) a prvky, které sdílí s dalšími díly artušovských legend. Esej O pohádkách jsem již znal již z vydání Pohádek v nakladatelství Winston Smith z roku 1992. Zde autor vysvětluje své pojetí, které vychází z anglického fairy-tale, tedy příběhů ze země Faerie, a srovnává s příběhy, které se za pohádky považují, ale ve skutečnosti jde jen o různá moralistní poučení. Vzhledem k tomu, že tuhle atmosféru na pomezí snu a skutečnosti, kterou tak mistrně zvládl Holdstock ve svém cyklu z Ryhopského lesa a místy je přítomna i např. v Jonathanu Strangeovi a panu Norrellovi, miluji, šlo o nejpřístupnější a se mnou nejvíc rezonující text. Další dva texty, "Angličtina a velština" a "Tajná neřest" jsou opět spíš pro lingvisty. V první, už podle názvu, se zabývá vzájemnými vztahy obou jazyků a vyznává se ze své lásky k tomu "exotičtějšímu", ve druhé je velice osobní a přiznává se ke své zálibě tvoření nových jazyků, s řadou ukázek quenijštiny, známé z Pána prstenů. Poslední, "Řeč na rozloučenou" je pak přednáška pronesená na závěr autorova působení jako držitele Mertonovy profesury anglického jazyka a literatury v Oxfordu, kde se zabývá jednak vztahem, dle něho nerozlučitelným, mezi jazykovědou a literaturou a dotýká se i nešvarů v tehdejším vysokoškolském systému (tady je zajímavé, že řada jeho námitek by snadno mohla být vyslovena i dnes). Jako celek nesmírně zajímavá, ale zároveň obtížná kniha, kterou určitě nejde číst jako beletrii.

Jsem velmi rád, že Argo znovu tuto sbírku esejí v roce 2024 vydalo. Tolkien, známý především jako autor světa Středozemně, ve svém jazykovědném - a vůbec vědeckém - oboru byl popudem, proč jsem si chtěl knihu dlouho zařadit do sbírky. Především kvůli esejím věnovaných Béowulfovi a Siru Gawainovi. Béowulfu se věnují dvě eseje a jsou skvělým doplňkem pro amatérské zájemce o tuto literaturu, jakým jsem já. Ve vším úctě k Tolkienovi a jeho doporučení, je málo pravděpodobné, že budu kdy tyto dvě básně číst v originálním staroanglickém znění. Obsah těchto přednášek je však dostatečně výpovědně nabitý i pro nás amatéry. V případě Béowulfa je to pak fantastickým doplňkem pro kritické české vydání Jana Čermáka. Jazykovědně, kulturně. Esej O překladu je pak platná v mnohé myšlence a postřehu pro překlady obecně. Ať už se jedná o překlady ze starých jazyků, angličtiny a nebo jakéhokoli jiného; včetně ze staré češtiny do moderní. Rozbor Sira Gawaina a Zeleného rytíře je taktéž skvělým doplňkem pro dosud mě dosud jedinou známou českou verzi od Anny Valentové. Ještě lepší to však bude, až vyjde český překlad založený na překladu Tolkiena. Což byla informace pod čarou, která mě velmi potěšila. Příběh Sira Gawaina je totiž naprosto fantastický a z artušovských příběhů jeden z nejpropracovanějších. A tak je Tolkienovo zaměření na třetí zpěv a pokušení obohacujícím počtením. Skvostnou esejí, a dost možná tou vůbec nejlepší, je v tomto sborníku esej O pohádkách! Cesta do země Faerie za odborného výkladu velikána Tolkiena, který svět podaroval Středozemí stejně jako jeho současník a kolega Lewis daroval světu Narnii. Úspěch obou je snad natolik dostačující, aby dosvědčil, že tito pánové o pohádkách sakra něco ví. Ostatně - jednou nadejde den, kdy člověk začne znovu číst pohádky. Ve třech posledních přednáškách se ukazuje Tolkien nejen jako vědecký "nerd", ale i jako člověk jedinec, kdy projevuje překvapivé vášně až rozčilení a zároveň pokoru a skromnost ohledně vlastního přínosu. Angličtina a velština je ještě zaměřená i kulturně a zajímavě i pro laiky. Tajná neřest je však pro mě téměř nečitelnou, protože ani náhodou nedosahuju myslí schopnou do jazyka proniknout tak hluboce. Řečí na rozloučenou pak Tolkien shrnuje svoje dekády strávené na Oxfordu s jistou kritikou směřování tamní univerzity, s čímž není úplně spokojený. Je to kritik ve více významech toho slova. Především je to jazykovědec, "amatér" a člověk, který čirou náhodou a spíš pro vlastní potěšení studoval jazyky, stvořil elfský jazyk a ve světě se proslavil jako tvůrce Středozemě. Což byla spíš náhoda jen tak pro osobní zábavu. Akorát, to už ne zcela náhodou, výrazně zastínila Tolkienovu vědeckou velikost.