Zase jednou příběh,který se mi dostal hodně hluboko pod kůži. Smutný. Děsivý .A zároveň plný naděje. Napadá mě otázka,jestli se lidé ve své podstatě změnili s tím,jak do jejich života přišly znalosti,pokrok a technologie..Ale myslím,že ne. Že pořád jsou lidé,kteří mají strach,že jim něco „sežere duši“, a tak zůstávají ve svých bezpečných příbytcích za hradbami předsudků a strachu z toho,co nedokážou pochopit. A pak stačí jeden,který zakřičí „Ukamenuj !“ nebo „Ukřižuj !“ a z následovníků Dobrých Pastýřů se stává sběř. Schválně nepíšu zvěř,protože zvěř se takhle nechová. Dnes neupalujeme čarodějnice. Alespoň ne u nás. Momentálně. Ale přiznejme si jak snadné je k malým fámám přidat pár vlastních slov,nafouknout to,co jsme viděli,nebo slyšeli a poslat to dál jako sněhovou kouli,která se pak valí dolů z kopce a může rozpoutat lavinu. Co je Bestie? Je to snad ZLO,kterého se nevědomí bojí? Je to TMA,která stojí proti SVĚTLU? Myslím,že je to všechno,po čem toužíme.Šeptá,že světlo a tma obsahují jedno v druhém. Že všechno souvisí se vším. A že život je daleko větší,než si vůbec dovedeme představit. Dumala jsem nad tím,jak si já představuji Bestii. Pro mě je to jako pocit,když za měsíční noci vyjdu ven a zakloním hlavu ke hvězdám. Je to jako propast do které můžu skočit. Nebo do ní můžu vzlétnout. Je to na mně. Vždy bylo.

Byla to taková temnější pohádka na sychravý večer. Moc jsem toho neočekávala, ale nakonec jsem byla mile překvapena. Hlavně to bylo trochu něco jiného než obvykle, což už se ne vždy podaří.