Nesmrtelní z Meluhy

Těšil jsem se na pořádný indický epos a dostal mravokárnou pohádku o tom, že dobro a zlo jsou jen lidské pojmy. Myšlenka to v jádru není špatná, protože s tímhle vědomím by se měl naučit žít každý, ale zpracování do fantasy hávu mi přišlo zbytečně pompézní. Kromě závěrečné bitvy se tu totiž epiky člověk moc nedočká. A nelibuje-li si v poznávání nových krajů a porovnávání velikosti penisů, pardon, politických názorů, není tady už z čeho moc brát. Ani zpracování neodpovídá nějaké vyšší dívčí, tohle je zkrátka Bollywood se vším, co k tomu patří, včetně zpěvů a tanců. Komické je, že v některých momentech příběh připomíná Neználkova dobrodružství, říznutá propagandou indické životní filozofie, přičemž druhá půlka maličko evokuje Nový zákon, kdy si Šiva chodí zemí, páchá dobré skutky a poukazuje na nepravosti ve společnosti. Zároveň se přiznám, že výrazy jako „teroristický útok“ nebo poznámky o škodlivosti marihuany, mi do klasické fantasy prostě moc nesedí. Ale kdo jsem já, abych soudil…

Fantasy ala Bollywood style. V zásadě to není vůbec špatné, působí to poměrně svěžím dojmem, po všech klasických fantasy k nám najednou přichází čarokrásná a drsná Indie, nápad, atmosféra, období - to všechno by bylo super, ale... To ale je bohužel celkem zásadní. Kniha prostě občas působí neskutečně brakovým dojmem, postavy jak z papundeklu, navíc notně zmítané emocemi, chování občas na hranici pomateného puberťáka, dialogy prazvláštně našroubované a příliš moderních frází a výrazů (Nemůžu říct, jestli se tohle chyba i originálu, nebo jde jen o pofidérní překlad.) Ale abych jen nehanila, Nesmrtelní z Meluhy mě bavili, bylo to jiné, zvláštní, ale čtivé a zábavné. Indie a celá spletitá mytologie - to vše působila zajímavě. Rozhodně ale nečekejte vyprávění ala Pán prstenů.