Nesmíme zůstat nic dlužni!

Otto Laadt - Nesmíme zůstat nic dlužni Vlastislav Janík Daniel Plaček Číšník z Karlova náměstí, Sokol z Podolí, Vězeň z Mauthausenu. Všechny tyto „tituly“ patří jedné osobě. Otto Laadt. Knih, které pojednávají o táborech vytvořených k jedinému účelu bylo sepsáno již mnoho. Popisující hrůzy táborů, likvidaci lidských těl i duší. Prozaicky zpracované příběhy, které nás dovedou vtáhnout do děje a tak nějak nám vytvořit tu příšernou beznaděj přímo před očima. S touto knihou se Vám do rukou nedostávají jen zápisky člověka, který prošel takovým táborem v Mauthasenu, ačkoliv je to jedna z hlavních částí knihy. Dalo by se říct, že se k Vám dostává ucelený popis životní dráhy jednoho člověka, který podobné hrůzy opravdu zažil. Celá kniha začíná tak jak má. Na začátku. V první části popisuje život Otty až do doby okupace. Jeho rodinu, práci, kterou vykonával. I aktivity mimo rodinný okruh, které shodou okolností vytvářely sokolský spolek v Praze-Podolí. I přes mé ne-veliké očekávání byla tato část velmi poutavá a vykreslila mi Ottu v dost jasných konturách. Jakým byl asi člověkem. Nutno říct, že mi tato část prodloužila čtení o dost víc, než jsem si myslel. Kniha Vás donutí v rámci své vlastní vůle si začít dohledávat informace bokem. Ať už jde o místa, jména nebo jen okrajové zajímavosti jako třeba divadlo Kašpárek, o kterém jsem do té doby nevěděl absolutně nic. Rozhodně je na místě vysmeknout poklonu autorům, protože shánění všech informací rozhodně nemohlo být lehkým úkolem. V druhé části, která je za mě osobně hlavním motivem knihy se dozvíme o životě Otty v táborech. Detaily raději nebudu popisovat. Nechci budoucí čtenáře připravit jejich vlastní vcítění do knihy. Snad jen v krátkosti. Autoři prozaických děl občas mají potřeby vykreslovat hrůzy sadismem, krví a nahou drsností. Mnohdy to funguje. Za mě ale je hrůzným zjištěním, že snad horším utrpením musí být, když takové běsnění dozorce přenese na vězně samotné. Kdy jeden, byť jen shozením ze stěny, ukončí život svému druhovi. Takových situací si Otto přináší z vězeňských táborů nespočet. A mně jako čtenáři v tu chvíli dochází, jaká další hrůza na vězně v takových místech čekala. Význam smrti jako takové dostává úplně jiný rozměr. O to víc, když se jedná o zápisky opravdového člověka, který je viděl nebo zažil. Všechna příkoří, všemožné útrapy. Vše popsané ve stejném duchu a se stejnou váhou jako každá drobnost, která pomáhala vězňům přežít. Ať už šlo o úlevy, přilepšování. Slovo kamarádství mělo pro Ottu a všechny, kteří s ním prožívali tento čas úplně jiný význam, než jak si ho představujeme my. Je zajímavé si uvědomit, že v táboře Otto přežíval v době, kdy už byl v pokročilém věku. I tak se dočkal osvobození. A dožil se úctyhodného věku. To se bohužel některým jeho kamarádům nepodařilo. Jejich osudy zde Otto popisuje a mě jen udivuje, s jakou přesností jsou zde uvedena jména, časy, datumy. Reálné odkazy. Otto Laadt se mi po přečtení této knihy přesouvá z naprosto neznámého člověka na osobu, před kterou se klaním. Jeho upřímnost, loajalita, smysl pro přátelství a jeho vůle přežít a žít by mohla být inspirací pro mnohé. Člověk, kterému doba nenachystala to špatné jen v Mauthausenu nebo Terezíně, ale jehož životní cesta byla plná útrap i mimo takové období. Zkoušený životem a přesto pevně stojící. Jeho fotka na obalu knihy pro mě představuje právě jeho postoj. Děkuji autorům za jejich práci. Autor recenze: Marek Sedláček