Neronův Řím

Žít v Římě na samém počátku našeho letopočtu bylo o život. Znelíbit se, nebo mít velký majetek vedlo k jisté smrti, mnohdy na základě vynuceného doznání. Asistovaná sebevražda se vlastně rovnala vraždě. A pokud se Římané zrovna nevraždí, tak je určitě najdete při tělesných radovánkách. Život otroka tam není život :-((. Přesto některé věty našly místo v mém sešitě citátů. Máte-li rádi historické romány, neváhejte a přečtěte si Neronův Řím a Nero a smrt.

Zklamalo mě jen poměrně velké množství pravopisných chyb, neumím si je představit v někdejších románech Jarmily Loukotkové nebo Miky Waltariho. Prostě teď korektoři neodvádějí tak dobrou práci jako kdysi, zřejmě to bude souviset s množstvím nakladatelství ale i knih samotných. Osobně se ve starověkém Římě pohybuji ještě mnohem raději než ve středověku, kde v současné době romány nejsem vůbec schopná číst, aspoň teda z doby, která mě zajímá (2. polovina 13. stol.) a z té co mě nezajímá (což je např. Karel IV.), zase musí být hodně dobře napsán, abych u čtení vytrvala. Přečetla jsem těch 500 stran (sice větších písmen a řádkování ale přesto) za tři dny (skoro jedním dechem) a musím říci, že jsem se při nich ani trochu nenudila. Historicky je to zhruba přesný jako (v hlavičce mého příspěvku) jmenované romány, i když ty jsou přece jen napsány o malinko lépe, nicméně mně byla vždycky (mnohem) sympatičtější postava Marca Vinitia než Petronia, takže jsem knize propadla o cosi více než třeba Není římského lidu, kde mě sice zaujaly ženské postavy, ale ta mužská princovská (sorry Marcu Ostorie) mi tam chyběla... A není nic hezčího než krásný, vzdělaný bohatý mladík, který dosud hýří a rozhazuje otcovo jmění (samotného velikého Pisona), ale narazí na krasavici, (Calvii Crispinillu, která si až po tragické události v rodině uvědomí, že život je i o něčem jiném než šatech, špercích a drbech (no, ano, je to ta, co v Quo vadis na Neronově hostině odhazuje svrchník a Vinitius na to upozorňuje Ligii, která jako správně vychovaná křesťanská dívka při tom skoro omdlí ;-) ) a rozhodne se změnit (ten krásný Pisonův syn Calpurnius Galerianus -musím to uvést na pravou míru, jinak byste se v tom totiž už ztratili)... Představili nám zatím všechny aktéry Pisonova spiknutí (ale dosud k němu nedošli), dost se věnují Ofoniu Tigellinovi (např. se jménem jeho tchána jsem se dosud v žádném románu před tím nesetkala) a také samotnému císaři a jeho stávající milence a nastávající manželce Poppaee Sabině. V době, kdy jsem to četla, se nedalo zjistit, zda je to ukončený román nebo část nějaké série, což bylo znepokojivé, ale naštěstí jsem se dočkala pokračování, v němž shořel Řím a spikli se nám senátoři, v tomto prvním byla ze tří linií příběhu ukončena jen jedna - s Octávií. Skončím, kde jsem začala... Moje největší výtka směřuje ke korektorům, slovo "zítka" neznám. Že by se to odvozovalo ze Zity a ne ze zdi?